Václav Klaus znovu ukázal, proč mezi současnými aktivními českými politiky nemá rovného konkurenta. Požadavek, aby k lisabonské smlouvě byly dodány věty týkající se majetkových nároků sudetských Němců (a ponechme pro tuto chvíli stranou, zda jde jen o strašení nebo o oprávněnou obavu), je příkladem politické geniality.

Doposud se na Klause leckdo díval jako na ješitného staříka, který proti lisabonské smlouvě takřka osaměle trucuje na Hradě. Nemám důkaz, ale jsem přesvědčen, že Klaus po celou tu dobu měl připravenou detailní taktiku, co dělat, až budou postupně odpadávat ostatní překážky v procesu ratifikace.

Ochrana před sudetskými Němci je krok, na který bude slyšet podstatně větší část veřejnosti než na hesla o údajné ztrátě české suverenity. Klaus bude oslavován jako poslední bašta a strážce národních zájmů nejen mezi národovci, kteří na Hrad svolávají demonstrace za svobodu žárovky, ale doslova mezi statisíci Čechy.

Je snadné Klausův požadavek označit na úmyslnou obstrukci a populismus. Především je to geniální tah, který mu pomůže, pokud bude chtít, oddalovat podpis pod smlouvou do nekonečna. A čím víc na něj bude celá Evropa tlačit, tím větším ochráncem českého národa před (sudeto)německým živlem bude. Čím větší to bude tlak, čím silnějších slov při něm padne, tím lépe se Klausovi bude dařit.

Klausův postup proti lisabonské smlouvě patří do učebnic už nyní. A určitě k tomu, co se již stalo, ještě nějakou kapitolu připíše.

P.S. Když jsem si pod blogem přečetl první příspěvky čtenářů, chci k němu dodat: Můj text není vyjádřením obdivu Václavu Klausovi, ale vyjádřením smutku nad tím, jak málo v české politice stačí k tomu, aby někdo z politiků čněl nad ostatními...

Související