Věda dělá z peněz znalosti, inovace dělají ze znalosti peníze, bylo heslo, se kterým se někdejší premiér Topolánek postavil do čela reformy výzkumu. Součástí této reformy měl být i důraz na výzkum aplikovaný. Jak se nám v tom zatím daří a k čemu to vede?

Podstatnou součástí reformy výzkumu je institucionální financování na základě dosažených výsledků. Potud dobře. Jak ale výsledky změřit? Vládní Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) dala dohromady metodiku, na jejímž základě se každému výsledku přiřadí určitý počet bodů. Podle množství vygenerovaných bodů pak jednotlivá ministerstva a další poskytovatelé dostanou svůj díl peněz z výzkumného koláče státního rozpočtu, kterým mohou financovat „své“ instituce. Tento systém, též přezdívaný „kafemlejnek“ je řadě výzkumníků trnem v oku - mohli jsme být nedávno svědky demonstrujících akademiků. Co je na kafemlejnku špatně?

Nejméně problematické je podle mého názoru hodnocení většiny výsledků základního výzkumu. Kdo vybádá něco kloudného, opublikuje to v renomovaném mezinárodním časopise. Čím lepší, významnější, či převratnější výsledek, tím prestižnější časopis je ochotný článek přijmout. Je-li to šunt, v dobrém časopise vám to nevezmou. Měření kvality časopisu je sice diskutabilní záležitost, zatím ale nemáme nic lepšího než takzvaný Impact Factor (IF) - zhruba řečeno průměrný počet, kolikrát je článek v daném časopise v následujících dvou letech ocitován v dalších publikacích. Boduje-li se základní výzkum podle IF, jak přistoupit k výsledkům aplikovaného výzkumu? Metodika RVVI na to má paušál: za „prototyp a funkční vzorek“ máte 40 bodů, za domácí patent taktéž; pokud patent licencujete, máte ale 200 bodů. Za patent v USA, Japonsku či u EPO je 500 bodů, ať licenci prodáte, nebo ne. Za 40 bodů pak jsou též různé „metodiky“, „software“ a další aplikované výsledky. Pro srovnání - za článek v průměrném mezinárodním časopise dostanete 20 bodů. V čem je problém? Zatímco článek do časopisu nedostanete dřív, než projde rukama recenzentů (máte-li tam něco špatně, nebo melete-li prázdnou slámu, otlučou vám to o hlavu) a jeho existenci si můžete raz dva ověřit, s aplikovanými výsledky je to horší. Pro ilustraci můžeme využít Informační systém výzkumu, kam se ukládají data o výsledcích výzkumu financovaného z veřejných prostředků. Právě ten má sloužit veřejnosti, aby se dozvěděla, co s jejími penězi výzkumníci (a „výzkumníci“) dělají. Vybral jsem tu pár kousků nalezených při svém namátkovém průzkumu.

Peníze pro psychotroniky

V letech 2004 až 2007 Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) financovalo částkou 29 milionů Kč projekt FI-IM/015 nazvaný “Pasivní detekce a lokalizace člověka za překážkou“. Projekt řešilo jedno eseróčko, které vykázalo celkem tři výsledky - jeden článek ve sborníku (bodová hodnota sborníkových článků je zanedbatelná) a dva „tučné“ výsledky druhu P, tedy „Patent nebo jiný výsledek chráněný podle zvláštních právních předpisů“. Nahlédneme-li do databáze Úřadu průmyslového vlastnictví, zjistíme, že jde o užitné vzory 17504 a 17505, každý s názvem „Zařízení pro usnadnění detekce osob za překážkou“. Oba dokumenty jsou téměř totožné - popisují plastovou trubici, ke které přimontujete fonendoskop, s jehož pomocí senzibil detekuje „různé formy záření“ emitovaného například zavalenými nebo skrývajícími se osobami. Zatímco ve článku v odborném časopise musíte citovat zdroje, odkud nějakou informaci máte, nebo svá tvrzení prokázat experimentem, v obou užitných vzorech stačí napsat, že „...je známo, že živé organismy vydávají různé druhy záření. ... Jedná se v podstatě o obdobný typ záření jaký vyvolává podélné stojaté vlnění vody, které se využívá při vyhledávání zdrojů vody pomocí virgule.“ Od konzultace kartářky se tedy stačí odlišit uvedením „odborných“ termínů jako „podélné stojaté vlnění“ a máte vyhráno. Že to doopravdy funguje, prokazovat nemusíte. Mimochodem - pokud by byl nějaký senzibil ochoten prokázat podobnou schopnost, stojící mimo známé fyzikální principy (a toto „podélné stojaté vlnění vody“ je z fyzikálního hlediska nesmysl), je pro něj nachystán milion amerických dolarů od nadace Jamese Randiho. Ten má tuto částku již po řadu let nachystanou pro různé jasnovidce, senzibily, psychotroniky - jen pokud na základě jasného testování předvedou, že to skutečně dokáží. Kupodivu, zatím to nikdo nesvedl. Pumpovat peníze daňových poplatníků přes financování aplikovaného výzkumu je ale zřejmě jednodušší. Dotyčnému eseróčku jsem před pár měsíci poslal e-mail s dotazem na jejich zařízení, dosud mi neodepsali.

Drůbež elektrárnou omráčená

V informačním systému výzkumu jsem narazil i na zajímavě znějící projekt FI-IM/153 „Vývoj bezstresového omračování drůbeže.“ Financovalo jej v letech 2004-2005 též MPO, částkou 1,3 mil. Kč, příjemcem byla jedna akciová společnost. Byl jsem zvědavý na výsledky tohoto projektu, hodnoceného jako „uspěl podle zadání, tj. byly splněny cíle a jeho předpokládané výsledky uvedené ve smlouvě“. Jediným vykázaným výsledkem tohoto projektu je výsledek druhu T - „Prototyp, poloprovoz, ověřená technologie“ nazvaný „Malá větrná elektrárna“. Elektrárna ale nebyla financována jenom z tohoto projektu, jak se ukazuje, je zároveň výsledkem jiného projektu FD-K3/042 „Vývoj malé větrné elektrárny o výkonu do 20 kW“, jehož příjemcem byla stejná akciovka a MPO na něj dalo necelých dalších 1,5 mil. Kč. Také tento projekt „uspěl podle zadání“, navíc má kromě zmíněného výsledku na svém vrubu ještě další „technologii“, tentokrát nazvanou „Vývoj malé větrné elektrárny o výkonu do 20 kW“. V podrobnějším popisu výsledku si autoři libují: „Prototyp umístěn v areálu závodu. Výkon 20 kW, nízká hlučnost, velmi dobrá návratnost.“ Zdá se, že všichni mohou být spokojeni. Soukromá firma si z veřejných peněz na výzkum postavila na dvorku větrník, který má (světe div se) velmi dobrou návratnost. Měřeno poslední metodikou, jsou to výsledky za 80 bodů. Odhadovaná hodnota bodu (podílem celkového množství peněz ze státního rozpočtu a množství všech vygenerovaných bodů ve státě) je nyní asi 40 tis. Kč. Celkem tedy kafemlejnkovým účetnictvím oba projekty vygenerovaly výsledky za 3,2 mil. Kč - MPO tedy může být spokojené - jeho projekty se ukázaly být nadprůměrně efektivní. Na stránkách dotyčné firmy jsem našel nabídku různých pásových dopravníků, svařovaných konstrukcí atd., ale žádnou elektrárnu. Napsal jsem jim mail s dotazem, jak se věci mají s vyvíjenou elektrárnou, že jsem ji nenašel v nabídce. Odpověděli - „výroba větrné elektrárny byla pozastavena, proto ji nenaleznete na našich stránkách...“

Letadlo

Abychom se nepitvali jen v drobnostech, díval jsem se na větší projekty. V letech 2004 až 2007 dalo MPO asi 333 mil. Kč na projekt FI-IM/039, „Vývoj malého víceúčelového dopravního letounu "D - SMART" EV - 55“. Protože jde o hodně peněz, je na to třeba vykázat hodně výsledků - zde najdeme celkem 31 „výživných“ výsledků druhu „Prototyp, uplatněná metodika, funkční vzorek,...“, nyní po 40 bodech. Jako prototypy tu jsou tedy vykázány např. „aerodynamické výpočty a únavové zkoušky“, „přípravky“, „vliv různých technologií dělení materiálů“ (vysvětleno jako „zpráva o hodnocení vlivu různých technologií dělení materiálů pro aplikaci na různé materiály“), nebo „vrtule“. Pokud by byli řešitelé šikovnější, mohli svému poskytovateli udělat radost vykázáním několika dalších stovek prototypů a funkčních vzorků na všechny budíky, hejblátka a trubičky, ze kterých se letadlo skládá. Se zmíněným projektem zřejmě souvisí i další od stejného poskytovatele, FI-IM4/041 „Dokončení vývoje malého víceúčelového dopravního letounu EV - 55 Outback“, na který je v letech 2007 až 2010 vyčleněno zhruba 292 mil. Kč z veřejných peněz. Ten zatím vykázal sice jen jediný výsledek v podobě článku ve sborníku, ale kafamlejnek určitě zafunguje a smršť prototypů a technologií na sebe určitě nenechá dlouho čekat. Jsou to účelně a správně vynaložené veřejné prostředky? Smyslem informačního systému výzkumu je, podle zákona, „informovat veřejnost o projektech a aktivitách výzkumu, vývoje a inovací podporovaných z veřejných prostředků a jejich výsledcích“, „kontrolovat poskytování a použití účelové nebo institucionální podpory“, a též „hodnotit výsledky výzkumných organizací a programů a poskytovat informace vládě a veřejnosti“. Přiznám se, že o účelnosti těchto přes půl miliardy korun jsem se z těchto dat moc nedozvěděl. Možná, že je v pořádku dát domácímu výrobci letadel veřejné peníze - možná ne. Třeba se uchytí na světovém trhu a potáhne pak naši ekonomiku vzhůru nad oblaka - a na daních to pak státu vrátí. A nebo ne - a třeba jen dočasně tato veřejná podpora bude kazit trh, než na něm vyhrají skutečně životaschopní výrobci. Zatím jen víme, že kafemlejnek přiměje příjemce prohlásit každý čudlík za „funkční vzorek“, aby byl argument pumpovat veřejné peníze soukromým firmám.

K jádru věci a jeho alternativám

Co se vlastně z veřejně dostupných zdrojů dozvíme po letech řešení bohatě dotovaných projektů o jeho výsledcích? Za zmínku stojí například projekt FB-C2/50 „Kritéria pro rozhodování o výběru alternativního jaderně energetického zdroje.“ Akciová společnost na něj od MPO dostala v letech 1999-2003 celkem 82 milionů korun. Má vykázáno celkem 7 výsledků - většinou jakési nedohledatelné příspěvky ve sborníku, jeden článek v Teplu, technice, teplárenství a jeden ve Školské fyzice a jedna výzkumná zpráva - prý na 112 stranách. Protože mne zajímalo, jaká jsou ona „kritéria pro rozhodování o výběru jaderně energetického zdroje jako alternativy k fosilním nebo obnovitelným zdrojům“, poprosil jsem mailem autora zprávy, ředitele jedné z divizí této akciové společnosti, o zaslání výzkumné zprávy. Po marném čekání jsem oslovil MPO s žádostí na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. MPO reagovalo promptně, během dvou dnů jsem měl zprávu zaslanou mailem. Ta měla ovšem jen 43 stran. Místo toho, abych se dozvěděl, jaké byly výsledky bádání (jaká jsou ta kritéria), dozvěděl jsem se jen, co se dělalo („práce zaměřené na fenomenologii komplexních procesů se zvláštním zřetelem na možnosti realizace preventivních a zmírňujících opatření pro zvládnutí těžkých havárií a tím i minimalizaci dopadů na životní prostředí“ atd. atd.). Místo konkrétních výsledků odkazy na další a další výzkumné zprávy, zřejmě archivované v šuplíkách té akciovky. „Nespletli jste se, není ta výsledná výzkumná zpráva z daného projektu nějaký jiný dokument?“, zeptal jsem se ještě ministerstva. Odpověděli, že k danému projektu disponují pouze zprávou, kterou mi zaslali. Co si o tom myslet? Osobně se pokládám za zastánce jaderné energetiky. Elektřinu tu z jádra ale dělá soukromá firma, která ji umí s dobrým ziskem prodat. Další soukromé firmy jí pak k tomu všelico dodají - třeba i nějaké výzkumné výsledky. Proč jim ale na to musí poměrně tučnou částkou přispívat stát, když pak ani nedisponuje skutečnými výsledky tohoto výzkumu? Mimochodem - i tento projekt byl vyhodnocen jako „uspěl podle zadání“.

Metodicky k výzkumným úspěchům

Ale vydělat se v aplikovaném výzkumu dá i na drobnostech. Dobrým způsobem jsou „certifikované metodiky“. Je to za 40 bodů a podle metodiky RVVI se to definuje tak, že to musí být příslušným orgánem státní správy schváleno a doporučeno pro využití v praxi. Metodiky jsou různé, informační systém nás informuje o jejich obrovském množství, ale ne vše se dá skutečně najít a jednoduše ověřit. Jednou z výjimek je například „Implementace dopravní výchovy do vzdělávacího kurikula středních škol“ z dílny Centra dopravního výzkumu, v.v.i. Je na devíti stránkách a můžete si ji stáhnout z webu projektu Alarm zde. Dočtete se tam třeba, že ve fyzice se dá dopravní výchova implementovat při probírání zrychlení, volného pádu, třecí síly, atd. Žádné další podrobnosti. U nás by to nestačilo na bakalářskou práci (jako že by u nás studující budoucí pedagogové podobné téma hravě zpracovali také). Za vykázaných 40 bodů by však mohlo přitéct v sumě možná 1,6 milionu korun. Dostane je poskytovatel - v tomto případě Ministerstvo dopravy (MD) - aby je použil na institucionální financování pro „své“ příjemce. Slyšel jsem (bohužel nemohu ověřit), že MD slíbilo Centru dopravního výzkumu, že jim bude bianco uznávat a „doporučovat pro využití v praxi“ cokoliv, co prohlásí za metodiku. Mohli bychom se tomu divit, když s každou „certifikovanou metodikou“ přitečou ministerstvu do výzkumného rozpočtu další zajímavé finance?

Kafemlejnek to semele

Je správné podporovat aplikovaný výzkum, je špatné to dělat špatně. Dávat někomu peníze za „výsledek“ jako za kus, bez ohledu na jeho význam či kvalitu, je špatné. Strkat veřejné peníze soukromým firmám, které mají samy usilovat o zisk a rozhodovat se, zda se jim vyplatí do inovací investovat, je špatné. Shodnu se na tom i se svým známým - podnikatelem, který dokázal vytvořit - ze země vydupat - firmu, zaměstnávající desítky pracovníků a vyvíjející a vyrábějící zcela nová zařízení, která vyváží do celého světa. Jeho firma dělá - pro sebe a za své - vynikající aplikovaný výzkum a vývoj, a přesto si na veřejné prostředky nikdy ani nezkusila sáhnout. Dělat něco takového by její majitel prostě považoval za neslušné.

Poslední dobou slyšíme hodně o nespokojencích, kterým reformované financování výzkumu uškodí. Premiér Fischer se odmítl bavit s akademiky, protože si dovolili na protest vyjít do ulic. Od některých představitelů RVVI slyšíme poťouchlé poznámky na adresu Akademie věd, která reformou utrpí. Vysoké školy, včetně té naší, by naproti tomu měly jít do plusu. Zatím se většina našich pracovišť nesnížila k tomu, vydělávat na „metodikách“, „technologiích“ a dalších pochybných „výsledcích“. Pojede-li ale kafemlejnek tak, jak je nastaven, budeme do toho - jako všichni ostatní - tlačeni. Nemá smysl se tvářit vesele, pokud nám kafemlejnek dočasně přihraje pár korun navíc, když vidíme, kam systém směřuje: nejšikovněji na tom jistě nakonec dokáží vydělat profesionálně vedené „výrobny bodů“. Reforma jistě přináší i užitečné věci, je ale třeba v ní zavčasu oddělit zrno od plev. Chci dělat kvalitní výzkum, habaďůře s výše uvedenými "bodostroji"  bych se rád vyhnul.

 

 

Související