Poslední dva týdny probíhá mezi vládou a ČEZem válka, jestli a jak vyhnat Rusy z „temelínského“ tendru. Veřejnosti prezentovaný důvod je snížení energetické závislosti na našem bývalém Velkém Bratrovi, který by do Čech rád prodal svůj jaderný reaktor MIR1200 (aneb AES2006). Ředitel Vladimír Hlavinka, jediný z vrcholového vedení ČEZu, který jaderným elektrárnám opravdu rozumí, se Rusům nebrání; není divu, dlouhodobě s nimi pracoval. Vicepremiér Martin Barták, neurochirurg, který se po problémech armády jistě nezalekne ani problémů jaderného inženýrství, by rád viděl výrazný vliv vlády při rozhodování, neboť očekával desítky přihlášek do tendru. Vše shrnuje žurnalista, velvyslanec Václav Bartuška, se svým protiruským tvrzením: „V okamžiku, kdy u nás máme šest sovětských, potažmo ruských reaktorů - čtyři v Dukovanech a dva v Temelíně - není důvod, aby další dodavatel byl opět ruský.“

Rád dodám pár postřehů z jaderného inženýrství. V jaderné energetice, pokud elektrárny už stojí, jsme diverzifikováni nejlépe ze všech energetických zdrojů. Jaderné palivo se nakupuje ve čtyřech krocích: uranová ruda, konverze, obohacení o izotop U235 a fabrikace (to je finální strojírenská výroba) palivových souborů. Pouze poslední krok, fabrikace, je specifický pro každý typ reaktoru, zbylé kroky jsou pro všechny tlakovodní reaktory stejné. Každý ze čtyř kroků lze koupit u jiného dodavatele, klidně i v jiné zemi.

1. S rudou u nás není problém. Koneckonců před 60 lety jsme celý SSSR zásobovali uranem. Při dnešních technologiích a dnešní spotřebě má Česko potvrzené zásoby uranu na více než 100 let. To platí, pokud se udrží dnešní ceny 50 USD za libru. Pokud se cena uranu zvýší a tím pádem se vyplatí i náročnější těžba, vydrží české zásoby déle. A to za předpokladu použítí dnešních tzv. tepelných jaderných reaktorů, které „spalují“ především izotop U235; tam spadají i všechny uvažované nové reaktory pro ČEZ. Pokročilé jaderné reaktory budoucích generací, které dokáží využít více izotop U238, tzv. rychlé reaktory, mohou využít palivo až 200 krát lépe. To už jsou zásoby za časový horizont, kdy podle mě lidstvo elekřinu nebude dávno potřebovat. Uran se ale dá koupit v mnoha zemích, nejen v Česku. Mají ho Austrálie, Kanada, Niger, Kazachstán, Rusko, Uzbekistán, Ukrajina, Rumunsko, Namíbie, Brazíie, Čína, Jižní Afrika, USA…stačí si jen vybrat, uran je všude stejný.

 


 

2. Komerčně konvertovat umějí v podstatě jen ty státy, které mají jaderné zbraně. Tam je výběr užší. Konverzi lze nakupovat u Rusů, Britů, Američanů a Francouzů. Malé kapacity má Čína. Z vojensky nejaderných mocností je významná jen Kanada.

3. S technologicky náročným obohacováním je to podobně omezené: umějí to Francie, Rusko, Amerika, Británie a ještě připadá do úvahy Německo a Nizozemí. Zanedbatelné kapacity má Japonsko, Brazílie a Čína.

4. A finální fabrikace souvisí s výrobci jaderných reaktorů, každý výrobce „umí“ strojírensky vyrobit palivo pro svůj reaktor. Několik zemí získalo licence a palivové soubory si vyrábí samo. To je cesta nezávislosti, postavit si svůj fabrikační závod.

Takže jediný „citlivý bod“ specifický pro typ reaktoru je právě fabrikace. Pokud budeme schopni tuto diverzifikovat, máme vyhráno. Rudu máme. Obohacovat ani konvertovat v Česku neumíme, oboje budeme muset kupovat za hranicemi stejně a můžeme u několika zdrojů. Jednou můžeme například použít náš uran, konvertovat v Kanadě, obohatit ho v Něměcku a finální palivové soubory vyrobit v novém fabrikačním závodě u nás. Podruhé udělat vše ve Francii, pokud bude umět fabrikaci pro daný typ reaktoru. Potřetí vše v Rusku, opět pokud budou mít technologii pro fabrikaci. Výrazně bezpečnější než uhlí nebo plyn.

Potud rutinní provoz jaderné elektrárny. V průběhu výstavby elektrárny je věc naprosto odlišná.

Jediná opravdová „závislost“ připadá v úvahu právě pří výstavbě. O tomto problému se příliš nemluví. Výstavba jaderného bloku trvá několik let, klidně pět i více, a za tu dobu se stát může cokoliv – příkladem může být Německo a Irán, kde Rusové dokončují stavbu na místě původně německého reaktoru a mají Iránce v hrsti. Ještě lepší příklad budiž bulharské Belene, kde se roky a roky jedná, kdo že bude investorem. Nebo rozestavěná rumunská Cerna Voda, kde se klidně může stát, že kanadský dodavatel technologie zanikne a nebude mít kdo plánované reaktory dostavět. Stavbu lze prodlužovat, o bezpečnosti diskutovat, subdodavatele měnit a pokud se profinancovaly desítky miliard, není snadné z projektu vycouvat. Ale to je obchodní riziko u každého kontraktu.

Nemusíme chodit daleko, prvé dva bloky Temelína se staly obětí tohoto rizika. Nejprve ruský projekt, pak revoluce, dlouhé váhání, změna orientace státu, jednání se Siemensem, dohoda s Westinghouse. Výsledkem je rozčarovaní na všech stranách. Anebo jde vše jako po drátkách, jako v Dukovanech a výsledkem je perfektní jaderná elektrárna.

Tak snad příště, až budeme svědky debat odborníků o jaderné energetice, si někdo vzpomene i na tyto drobnosti.

Související