Málokterá výstavní instituce budí ve světě takový respekt, jako Musée Louvre. Ohromná pařížská galerie zabaví nikoliv na jedno odpoledne, ale klidně na týden, máte-li zájem: v zimě v létě se tu potkáte tváří v tvář s uměním starověkých Egypťanů, Řeků i Římanů, gotickými sakrálními deskovými malbami,  ložnicí Marie Antoinetty, s Rembrandtem, Vermeerem, Rubensem, Van Dyckem, Botticellim, Da Vincim.

Kilometry a kilometry chůze a nejspíš stejně nezhlédnete všechno. Do Louvru se ale vyplatí vracet. I když jste tu byli mnohokrát (ať už coby nadšení kunsthistorici-amatéři či znudění teenageři na školním výletě, pro něž je Mona Lisa jen otravnou povinností). Expozice s vchodem ukrytým pod známou skleněnou Pyramidou a běžným denním "provozem" ne nepodobným dopravním uzlům typu letiště Heathrow člověka pokaždé překvapí.

V současné době můžete v Louvru navštívit třeba výjimečnou, velkoryse pojatou výstavu malíře Tiziana či expozici Mille e tre, jíž se jako hostující kurátor ujal proslulý Umberto Eco. Byla jsem se tam podívat v pondělí, stojí to za to. Ale ať si v Louvru vyberete cokoliv, nadšeni budete určitě: hlavně zdejším nebývale přívětivým přístupem k muzejní práci.

Dělají ji totiž pro lidi, nikoliv prvotně pro umění. Nebojí se tu inovací, modernizací expozic, nebo třeba "znesvěcování" novými technologiemi přímo vybízejícími ke hře. Mezi renesančními skvosty narazíte třeba na legrační laminátovou kukaň, v níž na dotekové obrazovce podobné vašemu iPhonu můžete Madonnu ve skalách virtuálně rozložit do nejmenších detailů. A věřte, pobavíte se. Tady zkrátka o umění přemýšlejí ve vztahu k lidem, kteří jej přijdou obdivovat. Tady se nebojíte nadechnout, nebo nahlas zasmát. Čeští galeristé by se tu mohli lecčemus přiučit.

Text vyšel také v tištěných HN