Auto je symbol svobody. To když v něm zrovna sedíme a chceme se dostat co nejrychleji z místa A do místa B.

Auto je symbol nesvobody. To když se zrovna pokoušíme přejít dejme tomu ulici Milady Horákové nebo usnout v bytě nad hučící pražskou magistrálou. Auto je komfort, kterého užíváme na úkor druhých. A ostatní na náš.

Nově zavedená padesátka na pražské magistrále může leckoho rozhodit, přesto je správná. Posouvá Česko mezi civilizované země, které uznávají, že právo na život v alespoň relativním tichu má přinejmenším stejnou hodnotu jako právo frčet po dálnici.

Omezení rychlosti je splátkou dluhu, který mají občané-motoristé k občanům-nemotoristům (i když jde z velké části o jedny a tytéž). Majitel auta na opatření proti hluku přímo nepřispívá. A na daních souvisejících s provozem aut se vybere pravděpodobně méně, než kolik spolkne infrastruktura plus negativní vlivy provozu. Přibrzdění na 50 km/h je tak minimálním příspěvkem.

Logika fungování spotřební společnosti velí produkovat stále víc aut, která se už skoro nevejdou na silnice a ve městech obtěžují. Aut je málo i moc zároveň. Málo - když je lidé nekupují, jde nahoru nezaměstnanost a klesá HDP. Moc, když drtíme mezi zuby nadávky v koloně nebo když nám auta sviští pod okny.

Možnost, jak tenhle rozpor vyřešit, ukazuje Nizozemí. To plánuje zdaňovat automobily podle počtu najetých kilometrů. Je to spravedlivé: kdo najede víc (víc opotřebuje silnice, nadělá víc hluku), ten víc platí. V kombinaci s poplatky za vjezd do center, dokončením vnějších okruhů, stavbou záchytných parkovišť, protihlukových stěn a podporou integrované dopravy by to mohlo do měst přinést víc klidu.

Do té doby je nutné připustit, že auto ve městě je tak trochu jako aparatura Rolling Stones v obýváku. A ta by se měla pouštět jen hodně potichu.

(Publikováno 5.1. 2009 v HN)