Stalo se v jedné latinskoamerické zemi: druhé kolo prezidentských voleb, očekává se těsný výsledek. Krátce po uzavření volebních místností zvedá opoziční pravicový kandidát telefon, kde mu vládní úředník oznamuje, že podle předběžných výsledků vyhrál volby. Kandidát jásá, krátce na to je informace oficiálně zveřejněna. Televize ohlašuje vstup jeho oponenta, čili poraženého kandidáta levicové vládní koalice. Ten s úsměvem a elegancí svému protivníkovi blahopřeje a přeje mu "to nejlepší ve vládě". Poražený potom nasedá do auta a odjíždí s rodinou do hotelu, kde vítěz slaví. Oba předstupují před kamery a ujišťují se o svém respektu a o tom, že chtějí pro svoji zemi to nejlepší. Z obrazovek nad hlavou hovoří končící prezidentka, která přeje svému nástupci vše nejlepší a své zemi samé úspěchy.

Bylo by tohle možné v nějaké postkomunistické zemi? Při stavu osobní nevraživosti, ideologické rozpolcenosti a politické korupce asi těžko.

A také proto, že v postkomunismu nikde nemáme prezidentský systém.

Ne, ten první odstavec není závěr nějaké pohádky, ale výsek z povolební noci v Chile, která se na politickém poli proslavila hlavně kultem diktátora generála Pinocheta, v ekonomice tvrdou reformou, soukromými penzijními fondy a vývozem mědi a mlsné jazýčky po celém světě znají chilská vína.

Elegance, s jakou zvládli závěr prezidentského souboje vítěz, pravicový politiky a byznysman Sebastián Piňera a jeho soupeř, exprezident a syn respektovaného prezidenta z 60. let minulého století Eduardo Frei, je lekcí, na kterou může být Chile právem hrda. Po výše popsané scénce oba chvíli velebili osobnost Freiova otce, o němž se Piňera vyjadřoval s velkým respektem a poražený kandidát levice sklidil obří potlesk členů volebního štábu svého soupeře.

Pravice se v Chile vrátila k moci prostřednictvím volebním uren po padesáti letech. Ale jen dvacet let uplynulo od konce vojenské diktatury a tři roky od smrti muže, který ji symbolizoval a vedl, Augusta Pinocheta.

Chile za dvacet let ušlo takový kus cesty, že se při pohledu z postkomunismu nezdá ani možné. Letos se stalo jako první jihoamerická země členem klubu bohatých, OECD. Poměr lidí žijících v chudobě, klesl z pinochetovských 39 procent na 14 procent, což je největší skok v Latinské Americe. Díky prozíravé ekonomické politice, stavící ještě na ekonomických úspěších druhé části pinochetovské diktatury, kdy už ale vládli více ekonomové než generálové, si země v letech 2005 až 2008 vytvořila finanční polštář ve výši 26 procent HDP, z něhož nyní těží v dobách krize. Hlavní zásluhu na tom má vysoká cena hlavní vývozní komodity, mědné rudy, po níž je poptávka hlavně v Asii. A po loňském propadu jde nyní cena opět nahoru, takže chilské vyhlídky nejsou špatné.

Piňera, který začal své bohatství budovat po návratu z chicagských studií v polovině sedmdesátých let, ještě bude muset rozptýlit obavy ze střetu zájmů, protože slíbil prodat svůj podíl v národních aerolinkách LAN. Také není jasné, zda uvnitř jeho pravicové koalice převládne spíš umírněný nebo konzervativní proud. Ale volební noc plná komplimentů se soupeřem je pro chilskou pravici slibným novým začátkem.

Související