Václav Cílek

Profesí geolog, odbornostmi také klimatolog, spisovatel, a filozof, se narodil v roce 1955. Vystudoval geologii na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 1980 působí v Akademii věd, od roku 2004 je ředitelem jejího Geologického ústavu.

Spolupracoval na třiceti knižních titulech, texty publikuje v řadě časopisů, například Vesmíru a Respektu.

V roce 2007 získal Cenu ministra životního prostředí za přínos k popularizaci české vědy. V roce 2009 získal Cenu Nadace VIZE 97.

Uzavření evropských letišť po nedávném výbuchu sopky na Islandu ukázalo, jak velké nebezpečí plyne z existence nástrojů na zjišťování nebezpečí, říká geolog z Akademie věd Václav Cílek.

Letiště podle něj zřejmě nemusela být uzavřena tak dlouho, přehnané varování a byrokracie situaci jen zhoršily. Stále složitější, globálně provázaný svět je podle Cílka na přírodní katastrofy citlivější než v minulosti.

HN: Čekala se na Islandu sopečná erupce takového rozsahu?

V podstatě ano. Už od roku 1994 pozorovali vulkanologové velké zvýšení sopečné aktivity, exploze se čekala už od roku 2005. Takže sopka si dala pět let na čas. Nikoho to moc nevzrušovalo, protože na Islandu patří sopky k životu. Víme toho o nich poměrně dost: máme podrobné záznamy v kronikách už od 11. století. A když je porovnáme s tím, co umíme o sopečné činnosti zjistit zkoumáním ledovcových vrstev, vyjde nám, že na Islandu došlo v historické době přibližně ke dvěma stům vulkanických erupcí. Analýzou jejich intenzity a frekvence můžeme odhadnout, že nyní jsme na začátku dalšího období vulkanického neklidu.

HN: Jak dlouho takové období může trvat?

Období zvýšené vulkanické aktivity charakteristicky trvá 70 let a celý cyklus kolem 140 let. Průměrná erupce na Islandu pak trvá několik týdnů až několik měsíců. A v řadě za sebou bývá takových erupcí tři až pět. Tenhle výbuch byl přitom jeden z těch menších.

HN: Takže se máme v brzké době připravit na větší komplikace než v posledních týdnech?

To se říci nedá. To, co se dělo, byla kombinace vulkanologických a meteorologických faktorů. Když dojde na Islandu k výbuchu, tak v devadesáti procentech případů sopečný prach míří k severu, ne do Evropy. Takže sice je pravděpodobné, že v brzké době dojde k většímu výbuchu, ale je mnohem méně pravděpodobné, že meteorologická situace bude taková, aby prach opět zavála k nám.

HN: Kdy k většímu výbuchu může dojít?

Na to existuje jediná seriózní odpověď: Nikdo to neví, ani vědět nemůže. Statisticky vzato - podle toho, co je známo o vulkanismu na Islandu - to může být do tří až deseti let.

HN: Jak vlastně byla exploze islandské sopky velká ve srovnání s jinými erupcemi?

Velký výbuch na Islandu obvykle vynese do ovzduší krychlový kilometr popela. Tentokrát to bude zřejmě o něco méně. Větší výbuchy znamenají pět až deset krychlových kilometrů popela v atmosféře. A při supervýbuchu, který ovlivní klima na zemi na několik let, se do ovzduší dostane kolem tisíce kubických kilometrů prachu.

Tahle exploze ale byla unikátní v tom, že vítr dopravil prach v málo zředěné formě nad Evropu a teprve tam došlo k jeho rozptýlení.

Zbytečná panika?

HN: Kvůli sopce se zastavila letecká doprava málem na celém světě. Bylo nebezpečí skutečně tak velké?

To je otázka. Třeba v Reykjavíku se letecký provoz nezastavil. Vítr foukal jinam. A také Islanďané se prostě na sopky dívají jinak - naučili se s nimi žít.

V Evropě se spíše prokázalo, jak velké nebezpečí plyne z existence stále dokonalejších nástrojů na zjišťování nebezpečí. Funguje to takhle: příslušná agentura monitoruje situaci a v okamžiku, kdy se objeví jakékoli riziko, vydá raději doporučení, aby se nelétalo, protože se od ní čeká "akční zásah". Letecké firmy se podívají na oblohu a řeknou - vždyť je to blbost, na nebi není ani prášek. Ale nevzlétnou. Vědí, že pokud by se čirou náhodou něco stalo, tak jim pojišťovny neproplatí škodu.

Geolog Václav Cílek

 

HN: Takže podle vás se to se zákazy letů přehnalo?

Mohlo se létat mnohem delší dobu. Dřív by letecká společnost vyslala do vzduchu malé letadlo, zjistila by reálnou situaci a vzala si odpovědnost sama na sebe. Dnes odpovědnost deleguje na mezinárodní organizaci, která ale musí vždy vydat razantní stanovisko. Protože jí hrozí, že když to neudělá dostatečně důrazně, bude čelit žalobám. Prostě to musí trochu přehnat. Kvůli existenci nástrojů na zjišťování nebezpečí někdy řešíme nebezpečí, kterého bychom si dříve vůbec nevšimli.

HN: Co to znamená pro západní civilizaci?

Naše civilizace se soustřeďuje na efektivitu a zisk a to nás nutí ke stále dokonalejší dělbě práce. Vytváříme stále jemnější a složitější stroj. A ten je samozřejmě citlivý na jakoukoli změnu podmínek. Pokud dojde k jakékoli anomálii, jako byla tato, snadno se zadře.

Společnost je navíc propojená právními a byrokratickými vazbami, které právě v krizových okamžicích mohou zvyšovat škody. Což jsme viděli v případě přehnaného varování před sopečným prachem a zastavení leteckého provozu.Na to navazuje další řetězec důsledků. Státy třeba nyní budou muset sanovat aerolinky, stejně jako to dělaly dříve v případě bank. Zase budou mít méně peněz, bude růst zadlužení...

Zkrátka ukazuje se, že nejsme tak velkými pány situace, jak si někdy myslíme.

HN: Proč si to sami tak komplikujeme?

Částečně je to dané množstvím úředníků, bujením institucí. Já sám ve své funkci pozoruji stále narůstající administrativu. Stále se musíte zajišťovat, abyste nebyl zpětně napadnutelný, že jste něco zanedbal. Sám nevím, kdy právní řád ještě pomáhá, a kdy už začíná škodit. Jsme zapleteni v bludišti právních předpisů. Měli bychom se snažit spíš o "ochranu jednoduchosti," jak o tom píše Joseph Teinter v knize Kolaps komplexních společností.

HN: Není ale množení úředníků, předpisů a různých omezení také projevem toho, že se tato společnost příliš bojí?

Ano, strach je všudypřítomný. Uvedu příklad: kdekoli přednáším, tak vždycky nakonec přijde otázka na rok 2012, na konec světa podle mayského kalendáře. Lidé se na něj ptají jakoby s nadhledem. Jenže když to analyzujete hlouběji, zjistíte, že je za tím skutečně reálná obava. Všichni cítíme, že se časy mění, že jsme konfrontováni se silami a procesy, nad kterými máme jenom částečnou kontrolu. Řecká krize, ceny komodit, sopečný výbuch, to všechno jsou v podstatě jen různé aspekty jednoho znejisťujícího mechanismu. Vnímáme, že se pod hladinou každodennosti něco děje. Jsou tu patrné rysy určitého rozpadu.

Civilizace je zranitelná

HN: Vraťme se k sopkám. Když odhlédneme od tohoto případu, kdy byla reakce na nebezpečí možná přehnaná, jaké riziko pro civilizaci vlastně představují?

Když tato sopka vybuchla, tak jsem se upřímně řečeno dost vyděsil. Z historie víme, že exploze sopek několikrát vedly k pádům civilizací. Například v polovině doby bronzové, potom na jejím sklonku a dalších obdobích. Když je sopka skutečně velká, sopečný prach zastíní slunce takovým způsobem, že úroda je mnohem menší než obvykle, objeví se kyselé mlhy, někdy víc prší - výsledkem je pak kalné, chladné léto, které proprší, a úroda shnije. Může se stát, že až polovina populace vymře, zbytek na čas upadne do chaosu.

HN: Kdy se to stalo naposledy?Nové záběry islandské sopky

Pravděpodobně v roce 535. To byla doba, kdy končilo stěhování národů a zároveň doba, kdy Češi přišli do české kotliny. Je to doba popisovaná jako roky tajemného prachového zákalu, šedivé kyselé mlhy, přes kterou slunce proniká jen přes poledne a vyhlíží přitom jako měsíc. Roky, kdy zvířata "teskně hynou", protože žerou trávu zamořenou oxidy síry... a lidé přicházejí o rozum. Je opravdu těžké představit si dlouhé měsíce šedé kyselé polotemnoty.

Potom to byl rok 1362 - tehdy v Číně zemřelo obrovské množství lidí. A zdá se, že to byla i příčina morové rány, která se se zpožděním přesunula do Evropy a způsobila až třicetiprocentní ztráty populace. K menším událostem došlo i před vypuknutím třicetileté války a Velké francouzské revoluce.

HN: Hrozí něco takového dnes?

Dnes stačí méně. Scénář může být tento: exploduje relativně malá sopka, přesto částečně ovlivní klima. Klesne produkce potravin, a najednou se ukáže, že to světové společenství nedokáže řešit. V jeho možnostech je zajistit potravinovou pomoc maximálně pro 200 milionů lidí a to není mnoho. Stačí, když dojde k menšímu výpadku na trhu s potravinami a výsledkem bude panika, která rozkolísá ceny (podobně jako u komoditních šoků v minulosti). Výsledek? Na potraviny nebudou mít miliony lidí v chudých zemích.

HN: Takže podle vás naše společnost není na takovou katastrofu připravena lépe než společnosti starší?

Vezměte si pro srovnání příklad starého Egypta. Jednou z jeho priorit bylo udržovat sýpky pro případ několikaletého sucha. Podobně třeba v římských dobách bylo samozřejmostí držet něco jako strategické zásoby na jeden až dva roky. A dnes? Průměrné strategické zásoby potravin ve světě klesly na 26 dní. Zajímal jsem se, jak je to u nás. Nedostal jsem odpověď, ale podle reakcí soudím, že Česko má zásoby ještě na mnohem kratší dobu.

HN: Není to ale logické? Zásoby se dají levně dovézt.

To je pravda. Ale představte si tuhle situaci: vybuchne sopka, a například Indie ohlásí, že nebude vyvážet rýži. V tu chvíli ostatní země v obavách, že se kupci vrhnou na jejich zásoby, v několika dnech zavedou stejná pravidla - zákaz exportu. A rozšíří se panika. Něco podobného i když v menším, jsme viděli jsme v letech 2007 - 2008, kdy ceny sóji vylétly o 130 procent a obilí o 30 procent. Na poměrně malý přírodní impulz nynější svět reaguje destabilizací, která může mít vážné dopady.

HN: Dozvíme se v předstihu, že dojde k takovému sopečnému výbuchu, který by dokázal něco takového způsobit?

Ne. Skutečně gigantické rozměry by měla katastrofa, pokud by došlo k výbuchu supervulkánu. Trvale špatná situace je třeba v Yellowstonu a v okolí Vesuvu. Ale k takové katastrofě dochází v intervalech tisíců let. Je tedy poměrně malá pravděpodobnost, že k tomu dojde za našeho života.

Ale když už bychom chtěli uvažovat z perspektivy tisíciletí, mohli bychom se na to podívat i takto: výbuch supervulkánu před sedmdesáti tisíci lety pravděpodobně uspíšil vývoj lidského druhu. Neznámá katastrofa, patrně sopečného původu, přivedla Čechy do české kotliny. Katastrofa vždy představuje impulz k pokroku. A na katastrofách je pravděpodobně založená celá evoluce. Z hlediska nadosobního je tedy katastrofická zvěst vlastně dobrou zprávou. Z našeho hlediska je to ale podobné, jako když zapálíte mraveniště.