26. dubna si připomínáme nejhorší civilní jadernou katastrofu v dějinách lidstva. Já si z roku 1986 budu pamatovat jaro, kdy mě rodiče nutili jíst nechutný jód; léto, kdy jsem naopak nesměl jíst šťavnaté broskve z naší zahrady; a podzim, kdy se u nás nejedly houby, i když jich tehdy vyrostlo požehnaně.

Nebudu se zde zabývat technickým rozborem havárie při tomto pokusu, který se zapsal do dějin: odborníci o ní četli mnohokrát a veřejnost technické termíny jako „kladný dutinový koeficient reaktivity" nezajímají. Spíše je zajímavý následný dopad na energetiku a jaderné technologie, kdy technika sama, černobylský reaktor, byla označena za hlavního viníka. Všechny jaderné reaktory s jinými technologiemi byly naopak označeny za bezpečné a byly z obliga.

 

S tím nemohu souhlasit. Vezmu si na pomoc příklad všem známý, automobilový. Je to asi jako kdyby posádka žigulíka dostala od majitelů příkaz udělat pokus: sjet pozadu kopec s odpojenými brzdami a zastavit před mateřskou školkou. Řidič je „frajer": nebojí se jet i když píchl přední pravé kolo. Nezastaví. Utrhne při jízdě páku ruční brzdy. Nezastaví. Jede dál s nadějí, že bude celou dobu brzdit motorem. V momentě, když se mu auto nekontrolovaně rozjíždí a sráz začne být prudší, místo urychleného zastavení, třeba i v pangejtu, se řidiči za jízdy začnou měnit. Pod kopcem pozdě zatroubí a ani se nepokusí dětem vyhnout: přejedou je všechny i s učitelkou. Auto se při tom zdemoluje, ale sám řidič zázračně přežije. (Podobnost čistě náhodná: někteří hlavní viníci černobylské tragédie opravdu přežili a odborníci se většinou shodnou na šesti „nepřekročitelných zákazech", které se před havárií porušily.) V takové situaci by patrně na výsledku nic nezměnilo, kdyby tito šílenci seděli místo v žigulíku v peugeotu, opelu či ve fordu. I kdyby měla tato auta více airbagů, ABS, ESP či jiných vymožeností, tito ignoranti by jistě neváhali je vypnout. Anebo by dostali podobně nesmyslný příkaz. Výsledek by byl stejně tragický. Zde je jasné, že problém nebyla technika vozu, zmínění lidé tam neměli co dělat!

 

Po černobylské havárii byli nejprve očerněni operátoři, pak začaly diskuse o bezpečnosti reaktorů. Ty vedly určitě k pozitivním změnám, např. reaktory „černobylského typu" už nemají „kladný dutinový koeficient reaktivity". Vše následně ale vyvrcholilo tlakem EU na nové členy odstavit reaktory, které svým levným provozem byly Evropě trnem v oku. Jsem proti nesmyslnému očerňování technologií, které vedlo k odstavení jaderných reaktorů v Ignalině, Jaslovských Bohunicích a Kozloduji s poznámkou, že jsou více či méně podobné tomu černobylskému. Naproti tomu jsem pro nesmlouvavou tvrdost při posuzování kvality personálu jaderných zařízení.

 

Zde si pro změnu vezmu příklad z letectví, kde způsob přípravy pilotů, teoretické a praktické zkoušky jsou podobné těm jaderným - pravidelné zdravotní prohlídky, psychotesty, simulace havárie na trenažéru, pokud neletíte s určitým typem letadla jistou dobu, musíte na přezkoušení, atd. A to jsou podmínky pro jaderná zařízení mnohem přísnější než ty letecké.

 

Takže, až nás začnou balamutit prodejci nových jaderných elektráren, oč je jejich lada, pontiac či renault bezpečnější, vzpomeňme si, že to nebude nic platné, pokud za volant posadíte člověka bez řidičáku. Osobně raději na dálnici potkám favorita s vyježděným řidičem než BMW X6 s opilcem bez papírů. A to nejen proto, že mi nechutná jód a mám rád houby a broskve.

 

Související