Základní obecnou podmínkou pro vznik nemoci z povolání je, že vznikla při plnění pracovních nebo služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Takové nemoci, které vznikají nepříznivým působením fyzikálních, biologických, chemických nebo jiných zdraví škodlivých vlivů, jsou uvedeny v seznamu nemocí z povolání, který je obsažen v příloze k nařízení vlády č. 290/1995 Sb.
Ve vyhlášce č. 342/1997 Sb. jsou uvedená zdravotnická zařízení, které mohou uznat určitou nemoc za nemoc z povolání. Podle § 369 zákoníku práce zaměstnanci, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku, bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením, popřípadě i za věcnou škodu. Pokud nesmí zaměstnanec dále konat dosavadní práci v důsledku pracovního úrazu, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, a to na základě lékařského posudku vydaného zařízením lékařské preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, přísluší tomuto zaměstnanci v případě rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele nebo dohodou z týchž důvodů, odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku, pokud kolektivní smlouva či individuální smlouva nestanoví odstupné vyšší.

Související