Může z toho být jen takový hezky zabalený, ale vlastně bezcenný dárek. Takové malé něco, co u voliče vzbudí iluzi, že se ještě o ještě trochu víc podílí na chodu státu. Tedy přímá volba prezidenta, na které se ve středu dohodla vládní koalice a kterou podporují všechny parlamentní strany.
Je to záměrně přehnané, ale ono to tak může nakonec skončit. Stačí si všimnout té všudypřítomné nenápadné poznámky, že se ještě „povede debata“ o pravomocech přímo volené hlavy státu. A ta první možnost, že by se moc přímo voleného prezidenta oklestila, má mezi politiky zatím víc příznivců. Minimálně za ní stojí ODS a část ČSSD.
Například nedávno zamítnutý návrh sociálních demokratů počítal s pravomocemi téměř shodnými s těmi současnými, jenže s drobnými úpravami, které v podstatě říkaly, že by přímo volený prezident nemohl bez souhlasu vlády respektive premiéra dělat prakticky nic.
Pokud tento přístup zvítězí, Češi si budou volit jen průvodce zahraničních prezidentů po Pražském hradě, hlavu na poštovní známce, předčítače svátečních projevů a toho pána nebo paní, kteří jednou za čtyři roky podají pero novým ministrům při podpisu jmenovacího protokolu. Taková přímá volba je zbytečná. Uvědomělý volič by ji měl odmítnout skoro jako urážku.
Druhou možnost, tedy více pravomocí, podporují Věci veřejné a částečně TOP 09. Jenže tahle varianta sebou nese jedno podstatné riziko. Že lid vynese do pozice nejvyššího ústavního činitele populistu, který bude navzdory pěknému úsměvu na předvolebních billboardech celých pět let trýznit celou zemi.
Zesnulý ombudsman Otakar Motejl, ještě jako ministr spravedlnosti, velmi poznamenal, že přímá volba prezidenta ano, ale v Ústavě musí být jasně napsáno, že nesmí kandidovat nikdo od „F“ ani od „Ž“. V té době byli totiž nejpopulárnějšími politiky podnikatel (později zkrachovalý) a senátor Václav Fischer a bývalý ředitel TV Nova Vladimír Želený. Byl to velmi trefný vtip.
On už prezident za současných pravomocí zdaleka není nějakou bezmocnou postavou. Spíš naopak. Jmenuje soudce, jmenuje členy bankovní rady České národní banky, kteří pak velmi významně ovlivňují ekonomiku. Uděluje milosti konkrétním lidem a může vyhlásit amnestii. Je sice pravdou, že ministry jen jmenuje a de facto nemůže jejich vstupu do vlády přímo zabránit, na druhou stranu může ale docela citelně ovlivňovat a dirigovat vyjednávání o složení vládních kabinetů. To není málo, stačí si představit některé konkrétní ambiciózní postavy, které by se za několik volebních období k takovým nebo ještě dalším nástrojům dostat.
Lze namítnout, že se systém volby dá nastavit tak, že největší šanci na zvolení nebude mít jen ten nejbohatší kandidát, který do kampaně vloží nejvíc peněz. Lze také namítnout, že Češi nemají silné tendence volit populistické křiklouny. Ale soustředit ještě větší moc do rukou jediného politika, voleného na pět let, to by představovalo nezanedbatelné nebezpečí.
Je docela pozoruhodné, že v debatách politiků o přímé volbě prezidenta úplně chybí nějaké smysluplné vysvětlení, proč ji vlastně zavádět. K čemu je to přesně dobré? Co se tím zlepší? Bere se to jako samozřejmost. Lidé to chtějí, moc to nestojí, tak se jim to dá. Přitom právě tyhle otázky jsou nejpodstatnější. To, že je premiéři, ministři, poslanci a senátoři neřeší, jen potvrzuje úvahu, že má jít jen o jakousi malou náplast pro reptaly, kteří začínají ve volbách čím dál víc dávat najevo nespokojenost s úrovní místní politické kultury.
