Ázerbájdžánsko-turecká vyjednávání o tranzitu a prodeji zemního plynu do Evropy přes turecké území byla v červnu úspěšně uzavřena. Dohodou byl zajištěn základní předpoklad realizace plynovodu - jeho naplnění konkrétním zemním plynem. Přestože Nabucco je projektem, na jehož počátku nestál producent a trh, které spojí plynovod, jak velí ekonomická racionalita, ale pouze trh a nový „nezbytně nutný" plynovod, po kterém následovalo hledání zdroje, znamená tato dohoda skutečně hmatatelný výsledek. Její součástí dohody je i rozvoj klíčového ázerbájdžánského naleziště Shah Deniz II, které by mělo začít s dodávkami v roce 2017 a zajistit dostatek plynu jak pro stále hladovější tureckou ekonomiku, tak i pro státy Evropské unie.

Ve druhé polovině roku jsme svědky dalšího vývoje jednání, které rozhodne o budoucí hodnotě Nabucca. O tom, zda se stane pouze regionálním produktovodem, nebo projektem skutečně evropského významu.

Tímto jazýčkem na vahách bude turkmenský plyn. Bitva o jeho dodávky, která se z pohledu Evropské unie zdála beznadějně prohraná ve prospěch Číny, není zdaleka u konce. Turkmenistán se v roce 2010 dostal do nelehké pozice ve snaze naplnit svůj cíl diverzifikovat export zemního plynu. Kvůli kolapsu exportu plynu do Ruska (v souvislosti s problémy na Středoasijském plynovodu) a vzhledem k pouze pomalému nárůstu objemu dodávek do Číny zůstává potenciálním trhem pro turkmenský plyn pouze Írán. Ašchabad proto aktivně podporuje projekt plynovodu TAPI (Turkmenistán-Afghánistán-Pákistán-Indie), avšak vzhledem k politickým, bezpečnostním i fyzicko-geografickým reáliím tranzitních zemí se jeho výstavba nejeví jako realistická alternativa diverzifikace vývozu v dohledné době.

Tématem pro Turkmenistán se tak opět stává Transkaspický plynovod, který by jej spojil s lukrativními trhy na západě, především v Evropské unii. Růst zájmu o tento projekt podtrhují vyjádření turkmenských představitelů a jednání s jejich ázerbájdžánskými protějšky ve druhé polovině listopadu. I tato varianta ale čelí mnoha politickým překážkám, z nichž nejvýznamnější je status Kaspického moře, kde především státy na jeho severních a jižních březích usilují o možnost kontrolovat export turkmenského plynu do Evropy.

Pozitivním signálem pro realizaci plynovodu je zlepšení vztahů mezi Ázerbajdžánem a Turkemnistánem, které v minulosti bránily seriózní debatě o projektu. Důvodem „tání" ve vzájemných vztazích je odklon turkmenského prezidenta Berdymuhamedova od politické linie jeho předchůdce Turkmenbašiho, jehož vztahy s ázerbájdžánskými vládnoucími kruhy byly velmi napjaté. Odstraněním politických překážek by měla získat na významu ekonomická výhodnost projektu pro oba aktéry.

V první fázi se mluví o 10 miliardách metrů krychlových (bcm) zemního plynu pro Nabucco s možností růstu dodávek až na 40 bcm v návaznosti na předpokládaný nárůst turkmenské produkce plynu ze současných 70 bcm na 230 bcm do roku 2030. Vzhledem k vlastní spotřebě 20 bcm s předpokládaným  ročním přírůstkem zhruba 6 % by Turkmenistán mohl vyvážet až 180 bcm, ze kterých bude pokrývat také své závazky vůči Rusku, Číně a Íránu. Takovýto scénář by dělal z Turkmenistána vývozce, co do objemu, srovnatelného s Ruskem. Platí však, že v odhadech vývoje turkmenského těžebního sektoru musíme být opatrní, a to především s odkazem na fakt, že těžební plány z minulosti se stále nedaří plnit.

Faktem ale je, že již podepsáním dohody mezi Ázerbájdžánem a Tureckem byla překonána jedna z hlavních politických překážek projektu Nabucco. Pokud by se navíc podařilo získat přístup ke středoasijskému plynu, bude to spíše bonus na cestě k úspěšné realizaci celého Čtvrtého energetického koridoru.

 

Petr Binhack

 Autor je analytikem AMO

Související