Sedím před monitorem. Sedím, kouřím, občas myší kliknu na tlačítko obnovit. Co kdyby se tam objevily nové zprávy o útoku na lidskoprávního aktivistu, šéfa organizace Voschod Jevgenije Bobrova. Stalo se to v úterý večer 14. prosince před jeho domem ve vesnici Seljatino. Neznámí útočníci ho surově zbili, Jevgenij nejspíš už nikdy neuvidí na jedno oko. Žeňja Bobrov. Sedím a úplně se dusím kvůli tomu, že on je tam, v moskevské nemocnici, a já s tím nic neudělám. Vůbec nic.

Seznámila jsem se s Žeňjou Bobrovem v čekárně Meskevské helsinské skupiny, kam jsem přišla dělat reportáž.

Žeňja a další skvělý obránce lidských práv David Gorelišvili tam pracovali s lidmi, kteří z různých důvodů se ocitli bez střechy nad hlavou a kolikrát i bez dokladů. Nejvíce si pamatuji na jejich klientku Pavlínu Fillipovovou, původem z dětského domova vychodila stavební učňák a celý život jezdila z jedné stavby na druhou. Když cosi stavěla v tehdy ještě sovětském Lotyšsku, narodila se jí dcera. Poté stavěla ještě bůhví co a bůhví kde a na začátku první čečenské války se ocitla v čečenském hlavním městě Grozném. Všechen svůj skromný majetek tam museli nechat a utekli. Přesněji řečeno utekla jen Pavlína. Když se vojáci podívali na občanku její dcery a uviděli místo narození Lotyšsko, okamžitě putovala do nechvalně známého „filtračního“ tábora ve vesnici Černokozovo. Tehdy kolovala legenda o „lotyšských ostřelovačkách“, které bojovaly na straně Čečenců. Nikdo nikdy žádnou ostřelovačku nenašel, ale Pavlína pět let nevěděla, co se stalo s její dcerou. Až potom, s pomocí Žeňji, Davida a nějakých francouzských novinářů se jí podařilo najít dceru a vysvobodit ji z toho pekla.

Ale tím Pavlínino trápení neskončilo. Neměla kde žít a tak pracovala jako uklízečka v jednom pravoslavném chrámu, bez výplaty, jen za jídlo a bydlení v maringotce. Neměla kde jinde bydlet, ruské úřady ji odmítly dát status uprchlíka a krátce nato ji chtěli vyhnat i z maringotky. Tehdy se obrátila na lidskoprávní aktivisty. Žeňja a David prostřednictvím soudu dokázali, že maringotka je její jediné obydlí. Nic jiného nemá. Moskevská radnice se chytla za hlavu, protože do budoucna by to znamenalo, že pokud to bude precedentní rozhodnutí, tak kterýkoli bezdomovec si může zaregistrovat trvalé bydliště, řekněme, v podzemním přechodu. Nakonec, po mnoha letech soudů moskevská radnice poskytla Pavlíně pokoj na ubytovně. Krom jiných díky Žeňjovi má dnes Pavlína střechu nad hlavou.

Pamatuji si, jak vyháněli Armény z moskevského hotelu Voschod. Bylo to v zimě roku 2006. Ti lidé se stali uprchlíky v roce 1990, ještě v dobách Sovětského svazu, když začal konflikt v Náhorním Karabachu. Úřady je tehdy „dočasně“ umístily v tomto hotelu a následně na ně úspěšně zapomněly. Pak SSSR zmizel, ale lidé zůstali. Nikdo se o ně nestaral, nikdo jim nenabízel aspoň nějaké ubytování, jakkoli dle zákona byli občané Ruska. Pak si budovy v centru města všimli developeři a začali je vyhánět. Na ulici, na mráz. A Žeňja vyrazil je zachraňovat.

Dodnes si pamatuji tu scénu. Z jedné strany dveří jsou vyděšení lidé, něco křičí nebo pláčou. Z druhé strany jsou lidé z bezpečnostní služby, kteří by chtěli vniknout do budovy. Mezi nimi stojí hubený Žeňja, klidný, který opakuje jen jedno: „Nemáte žádné právo ty lidi vyhnat“. Opakoval to neustále, blokujíc svým tělem dveře, a nakonec ochranka ustoupila. Nakonec se to vyřešilo, lidé dostali aspoň nějaké bydlení. Potom se Žeňja dál zabýval otázkami lidí z ubytoven, které se úřady pokoušely vyhnat na ulici. Naposledy se zabýval případem ubytovny ve městě Chimki. Do háje, už zase ty Chimki! Novinář Michail Bekmambetov, který kritizoval místního starostu skončil na invalidním vozíku a dodnes nemůže mluvit. Jedna z verzí, proč někdo v centru Moskvy prolomil lebku novináří Olegovi Kašinovi, zase vede do tohohle prokletého města!

A Žeňja je v nemocnici. Sedím a nemůžu nic dělat kromě toho než vzpomínat a psát tyto řádky. Vzpomínám, že jsme jednou u něj doma slavili jeho narozeniny. Myslím, že mu bylo dvacet. Žeňja je z obyčejné, chudé rodiny ale jeho máma se tehdy vyznamenala, uvařila spousty dobrot a potom seděla, opřená o loket, a dívala se na svého syna. Říkali jsme o něm spoustu hezkého, mluvili jsme o tom, jak ho máme rádi a jak si ho vážíme. Potom odešla do předsíně a vrátila se s obálkou. „Podívejte, píšou mu ze samotné Generální prokuratury!“, chlubila se s tím, že jejímu synovi, studentovi práv, píší z tak vysokých instancí. Potom si nejspíš zvykla, protože Žeňja dle mého soudu ročně podobných výmluv na stížnosti dostával z Generální prokuratury tuny.

Přemýšlím o Žeňjovi a jeho mámě. O tom, jak dva svalovci mlátili malého, hubeného Žeňju. Jeho, který ubránil tolik lidí, nedovolil, aby je vyhnali na ulici. Za oknem padá sníh, obaluje celý svět jako by to byla vata, je stále tišeji a tišeji, že nikdo neslyší Žeňjův o pomoc. A já sedím v tomhle světě a nemůžu nic udělat.

Související