Psát následující větu může uprostřed zuřící vládní krize, způsobené obviněním z korupce, vypadat podivně. Věřte nebo ne, Česká republika patří mezi 26 zemí na světě, které mají plně fungující demokracii. Tvrdí to žebříček, který od roku 2006 každé dva roky sestavuje výzkumný institut Economist Intelligence Unit, známý svými ekonomickými analýzami a spřízněností se sesterskou organizací, týdeníkem The Economist.

Ať žebříček zkoumáme, jak zkoumáme, Česko je na 16. místě, o jednu setinu bodu nad Spojenými státy americkými. Je jedinou postkomunistickou zemí, která se do skupiny plně fungujících demokracií dostala. Na prvním místě je Norsko, žebříček 167 hodnocených zemí uzavírá Severní Korea.

Pochybovači mohou ukázat na to, že podobných žebříčků je celá řada. Analytici z Economist Intelligence Unit ale nemají důvod k nějaké sentimentalitě při hodnocení. Přichystali si 60 indikátorů, rozdělili je do pěti kategorií: volební proces a pluralita, občanské svobody, funkční vláda, účast na politickém životě a politická kultura.

Vyšly z toho čtyři skupiny zemí: plné demokracie, pokřivené demokracie, hybridní režimy a autoritářské režimy. V první skupině je 26 zemí, ve druhé 53 zemí, 33 jsou hybridní a 55 autoritářské. Jen polovina světové populace žije v nějakém druhu demokracie.

Oproti předchozímu hodnocení z roku 2008 se řada zemí propadla o kategorii níže, z postkomunistických zemí například Slovinsko spadlo do kategorie pokřivená demokracie a je nyní v žebříčku na 31. místě, o příčku níže je i Estonsko, 38. je Slovensko, 43. Maďarsko a 48. Polsko.

Autoři žebříčku tvrdí, že celkově od roku 2008 demokracie ztrácí. Částečně je na vině ekonomická krize, peněženka je vždy bližší než třeba svobody, které se nedají snadno poměřit.

Ve střední a východní Evropě panuje znechucení nad stylem politiky, což vede ke zklamání a zpochybnění toho, jak se povedla demokratická transformace. Už v letech 2005 a 2006, po vítězství nacionalistů a populistů v Polsku, na Slovensku a částečně i v Maďarsku politologové hovořili o kocovině z transformace.

Podobné znechucení demokracií vládlo před pár lety třeba v Latinské Americe, kde se provádí pravidelný průzkum Latinobarómetro. Mnoho lidí tam po prvních dvacet letech přechodu k demokracii dávalo přednost vládě pevnější ruky.

V našich končinách tuto tendenci nyní můžeme vidět třeba v Maďarsku prostřednictvím dvoutřetinové většiny konzervativní strany Fidesz, která je v pevných rukou premiéra Viktora Orbána. Ale poslední roky ukazují, že obyvatelé Latinské Ameriky mají z demokracie více výhod než nevýhod a v průzkumech převažuje tendence podporovat názor, že demokracie je lepší než jiné formy vlády.

Už slyším ty reakce, co si to dovoluji srovnávat "vyspělou" střední Evropu s Latinskou Amerikou? Ale nikde na světě neexistuje region, který musel projít podobně složitou změnou, jako je právě Latinská Amerika: politickou a společenskou transformací. Jen privatizací a restitucí, tedy hluboké ekonomické změny od socialismu k volnému trhu, zůstali Latinoameričané ušetřeni. Venezuela a Ekvádor jdou spíš opačným směrem.

Nezbývá tedy než zkoumat, co má Česká republika společného s Kostarikou a Uruguají, zeměmi, které žebříček Economist Intelligence Unit zařadil do stejné skupiny plnokrevných demokracií.

Možná budeme překvapeni, co všechno u nás vlastně funguje, i když jsme si zvykli na dnešní poměry jenom nadávat.

Související