Takže Miroslav Kalousek se rozhodl instruovat své podřízené, aby podali trestní oznámení na celý Zemanův kabinet (s výjimkou ministra Miroslava Grégra), a to kvůli smlouvám, na základě kterých převzala ČSOB banku IPB. Pařížská arbitráž totiž rozhodla, že státní záruky byly při převzetí IPB smlouvou stanoveny v plné výši: ČSOB nemusí státu nic platit ani jí stát nemůže vzít aktiva Vodních staveb (J. Ring).

Kalouskovo rozhodnutí je absurdní z mnoha důvodů. Co je ovšem v tuto chvíli především opomíjeno, je jakýsi nový kontext, který celé věci dodala americká a následně i světová finanční krize. V mnoha případech byli totiž vlády, regulátoři a centrální banky nuceni postupovat identicky jako tehdejší česká vláda v případě IPB. Ministr opět dává najevo, že se o svět moc nezajímá a nečte zahraniční tisk.

V případě převzetí banky Washington Mutual chyběli sice ozbrojenci, ale postup státu byl stejně razantní. Večer nastoupili regulátoři a úředníci na pobočky a ráno už banka patřila někomu jinému, jmenovitě bance J. P. Morgan. Tajná noční či víkendová jednání mezi vládou, centrální bankou a možnými privátními investory - to byla v rámci finanční krize poměrně běžná věc. Dnes už o tom byly napsány desítky knih, které si ministr Kalousek může na amazon.com objednat.

A výše záruk? Jistě tu mohla třeba být varianta, že ČSOB převezme pouze vklady a vymáhání úvěrů všeho druhu hodí státu od začátku celé na hlavu. Je jasné, že pokud se jedná v řádu hodin a utíkají vkladatelé z banky, nedokáže nikdo udělat řádné ocenění. A ocenění skutečně není snadné, protože záleží na chování, psychologii a disciplíně dlužníka: ta zase souvisí s právní disciplínou, vymahatelností práva, vývojem ekonomiky apod.

Razantní postup Zemanovy vlády proti IPB měl sice přijít o pár měsíců dříve, nicméně platí, že to byl postup správný a odvážný a že zasadil ránu mafiánské chobotnici. Vžijme se do té atmosféry: ještě v lednu se IPB snažila získat Českou spořitelnu, v únoru vzala policie do vazby bývalého nuceného správce Agrobanky. IPB nebyla napojena jen na ODS, ale i na část sociální demokracie. Razance tehdejší vlády nebyla ani laciná, ani politicky (vnitrostranicky) snadná.

Když se v poslední době mluví o vyrovnání s Nomurou, jaksi se opomíjí fakt, že český stát stáhl žalobu na Nomuru, ve které žádal 240 miliard korun a ve které měl naději na úspěch (samozřejmě ne na získání celé částky). Pokud si stát dnes připadá na celé věci škodný, nemusel se své žaloby vůči Nomuře (v období tzv. první Topolánkovy vlády) vzdávat.
Postup ministra Kalouska, který si prostě jen špatně přečetl smlouvu, lze snad (doufejme) vysvětlit především zraněným egem. Kalousek se už od dob parlamentní komise v celé věci politicky angažoval. Nešlo však v jeho případě o angažmá nové. Kalousek s Nomurou spolupracoval už začátkem 90. let, kdy zastupoval ministerstvo zemědělství v dozorčí radě Plzeňských pivovarů.

Pozoruhodný je politický podtext: v médiích se spekuluje o tom, že Kalousek paradoxně útočí i na volebního lídra pražské TOP 09 Zdeňka Tůmu. Někdejší guvernér Tošovský totiž zodpovědnost tehdejší Bankovní rady ČNB docela rozložil: Pavel Racocha podepsal nucenou správu, Tošovský záruku za vklady, viceguvernéři Tůma a Dědek další návazné smlouvy.

A naposledy k tomu, že to trestní oznámení je čistě politické gesto, ze kterého nakonec nic nebude. Patrně nikoli, ale stoprocentně bych na to nevsázel. V opačném gardu se totiž především státní zastupitelství ukázala být velmi politicky služebná. Když ministr financí Vlastimil Tlustý dopisem upozornil, že stát proti manažerům Nomury v kauze České pivo nic nemá, státní zástupce obvinění (mimochodem velmi průkazná) zrušil.

Kromě toho se nesluší celou věc bagatelizovat: není nic příjemného být vláčen médii se stigmatem trestního oznámení na krku. Tohle je Kalouskova velká politická chyba, kterou se bohužel v očích mnohých vrací zpátky do pomyslné party, ze které se svým spojenectvím s Karlem Schwarzenbergem pokusil vykročit.

Související