Obušek je taky argument 

V létě jsem byl v Tunisku svědkem drobné dopravní nehody. Motocyklista, který ji zavinil, byl okamžitě zadržen policisty, kteří se opodál snažili řídit dopravu. Snažil se argumentovat a odmítal nastoupit do policejního vozu. V následujícím momentu byl před zraky ostatních řidičů policisty „přiměřeně“ zmlácen a zkopán. Tato scéna implikovala minimálně dva závěry: 1) motocyklista se nechtěl nechat odvézt, protože asi věděl, co bude následovat na stanici mimo zraky veřejnosti, 2) policie neváhala veřejně použít nepřiměřenou sílu. Zmíněný motocyklista nyní možná cítí satisfakci. Policejní stanice v Hammametu byla totiž vypálena…

Když v předchozích dnech mládež v ulicích zápasila s policií, odehrála se podle výpovědi jednoho z demonstrantů následující scéna: Policisté snažící se demonstranty zahnat na ně křičeli „My vládneme této zemi!“ Odpovědí davu bylo „Ne nevládnete!“, načež se na něj snesla sprška ostré munice. Tento výjev vypovídá něco znepokojivého o mentalitě tuniských bezpečnostních sil sloužících k udržování veřejného pořádku. Neméně znepokojující je i páteční ignorování čtvrtečního příkazu tehdy ještě vládnoucího prezidenta, aby policie používala ostrou munici jen při sebeobraně.

Výjevy z potyček před ministerstvem vnitra, kde se vystresovaní policisté včera snažili zahnat demonstranty, nápadně připomínají záběry z poslední revoluce v Kyrgyzstánu s tím rozdílem, že v případě Tuniska jsou mrtví jen na straně demonstrantů. Příslušníci bezpečnostních sil v obou případech přesvědčovali sami sebe, že tam, kde nestačí násilí, pomůže ještě větší násilí, což dokazovali i při bezohledném rozhánění jiných, poklidných, protestů. Jejich marné úsilí rozptýlit dav však jen ilustrovalo bezradnost režimu.

Na množství nehleďte

Klíčovou roli při protestech v Tunisku nehrál počet demonstrantů, ale dynamika událostí, symbolická vítězství protestujících a signály, které režim vůči populaci vysílal. Tomu, kdo události pozorně sledoval od začátku (což rozhodně nebyla česká média), muselo být jasné, že se situace již před řadou dnů vymkla režimu z rukou. Příkladem byla lednová vystoupení Ben Aliho ve státní televizi, zejména pak jeho poslední projev přednesený v tuniském dialektu a nikoliv spisovné arabštině, dále pak nasazení armády místo policie, přechod od rétoriky o „teroristech“ ke slibům o tom, že už nebude měnit ústavu. Ben Aliho poslední projev, v němž jen stěží potlačoval své pohnutí, má paralelu v projevu íránského šáha, který se snažil otupit ostří probíhající revoluce prohlášením, že chápe vzkaz svého lidu, nechá vyhlásit svobodné volby a odčiní minulé chyby. Šáh se u moci po svém projevu udržel ještě pár měsíců. Ben Alimu zbývalo méně než 48 hodin.

Na rozdíl od nepokojů v povolebním Íránu v roce 2009 v Tunisku revoluce zvítězila, protože útlak myslí se spojil s prázdnými žaludky. V Íránu se tyto dvě formy protestů zatím nespojily. V ulicích byla přítomna i střední třída včetně právníků. Ben Ali se dopustil chyby, které se dopouští řada autokratů: ztratil kontakt s realitou.

Co bude dál?

Tunis čeká některý z následujících scénářů: 1) pokračování chaosu, 2) v podstatě samozvaný „dočasný“ prezident Mohammed Ghannouchi udrží moc a ponechá si ji, 3) vznikne vláda národní jednoty a vyhlásí se volby, 4) kontrolu převezme armáda a odstaví jak opozici, tak zbytky starého režimu.

Tuniský lid dosáhl obrovského úspěchu, který od něj nikdo, ani on sám, nečekal. Populace je překvapena svým vítězstvím, vyděšena pokračujícím násilím a chaosem a znepokojena budoucností. Nyní vše záleží na zodpovědnosti a schopnostech prozatímního vedení země a opozice, která se po letech útlaku a marginalizace musí urychleně zformovat a předložit vlastní konkrétní program. Nemyslím, že prozatímní prezident si bude chtít nechat moc. Důkazem budiž dikce jeho „nástupnického“ projevu. Navíc se nedá čekat, že by lid akceptoval vládu exponentů bývalého režimu. Z dlouhodobého hlediska je nebezpečím, že jedinými akceschopnými silami v zemi zůstane armáda a islamisté, byť Tunis je v současnosti nábožensky velmi tolerantní země.

Role armády do budoucna zůstane největším otazníkem. Velitel armády byl údajně během tohoto týdne Ben Alim odvolán, když odmítl použít sílu proti demonstrantům. Tuto zdrženlivost armádního velení považuji za pozitivní signál, který nicméně vypovídá i o tom, že si je vědomo moci, kterou potenciálně má. Tuniská armáda je velmi silná – silnější než například egyptská. Armáda ale není zvyklá plnit roli nezávislého garanta stability země. Tunisko není Libanon ani Latinská Amerika. Domácím a zahraničním aktérům však může kvůli pokračujícímu násilí jít ve výsledku jen o „pořádek“ a ne o demokracii. Volání po něm budou navíc posilovat ekonomické těžkosti a potřeba pokračovat v obchodování a turismu.

Události, které nedají spát

Jak ironicky poznamenal nejmenovaný troll v jedné české internetové diskuzi pod článkem o rezignaci a útěku Ben Aliho: „Bez této informace bych snad ani neusnul.“ Zatímco troll mohl klidně spát, jiné čeká řada bezesných nocí. V první řadě půjde o vládce arabských zemí s nestabilní společenskou situací – zejména Jordánsko a Alžírsko. Jako budíček by události měly zapůsobit i na EU, která Ben Aliho podporovala skoro až do konce. EU by si měla uvědomit, že „stabilita“ poskytovaná autokraty problémy neřeší, ale jen odkládá.

Tuniský národ se dostal na neprobádané území. Vývoj v zemi se stává stejně zmateným jako cesta jejího nyní již bývalého prezidenta do exilu. Žádná arabská země dosud nepřekročila rámec teorie středověkého myslitele Ibn Chaldúna, který viděl arabskou společenskou dynamiku jako neustálé střídání starých zdegenerovaných dynastií novou krví. V Tunisku ale poprvé nestála za svržením režimu nová dynastie či armáda, ale společnost jako taková. Tunis se fakticky osamostatnil teprve včera. Před půlstoletím se osvobodil od „ochrany“ Francie a včera se vymanil z „otcovské péče“ Ben Aliho. Skutečně silná a životaschopná společnost je taková, která se nemusí slepě opírat o jednoho silného jedince a hierarchické mocenské struktury pod ním. Následující měsíce ukážou, zda je toho Tunis schopen.

Epilog

Tuniský „poslední bej“ se stal obětí vlastních úspěchů a globálního vývoje. Dal populaci vzdělání, ale nedal jí práci. Kombinace nedostatku levných potravin, populačního růstu, finanční krize a nezaměstnanosti během několika týdnů od počátku protestů odnesla režim, který 23 let zajišťoval stabilitu tuniské společnosti. Jakkoliv je budoucí vývoj nevyzpytatelný, tři věci jsou jasné. Za prvé, nikdy v moderní historii nesvrhl arabský (resp. arabsko-berberský) národ svého vládce. Za druhé, tuniská revoluce bude sloužit jako příklad pro ostatní arabské země. A konečně za třetí, nová tuniská vláda bude potřebovat zahraniční pomoc, pokud se země nemá propadnout do chaosu.

 

Jan Kužvart

 Autor je spolupracovníkem AMO