Z MS 1983 v Helsinkách si převezla zlaté medaile za běhy na 400 i 800 metrů. A pro stříbro dosprintovala i ve štafetě na 4x400 m. Z olympiády v Moskvě si vezla stříbro. Dodnes drží české rekordy na 100, 200, 400 i 800 metrů. Jarmila Kratochvílová je žijící legendou světové atletiky.
Jak ovlivnila váš život stříbrná medaile z OH v Moskvě?
Ta byla pro mě nejcennější. Skončila jsem tam jen těsně za tehdejší běžeckou královnou Maritou Kochovou z NDR. Na té olympiádě jsem poznala své možnosti a schopnosti. Po návratu z Moskvy jsem přestala chodit do zaměstnání v Pragoděvu, kde jsem osm hodin denně pracovala jako úřednice. Velice se mi tím zlepšily podmíky k přípravě. Naučila jsem se správně trénovat a vůbec všechno, co k vrcholové atletice patří.
Kdy jste svou největší soupeřku Kochovou poprvé porazila?
To bylo v roce 1981, na Světovém poháru v Římě. Nejprve jsem měla nelíčenou radost, ale po oznámení času 48,61 přišlo velké zklamání. Zůstala jsem totiž pouhou setinu vteřiny za světovým rekordem. Jinak však musím přiznat, že od této německé atletky jsem se toho hodně naučila.
Rok 1983 už ale patřil vám. Na mítinku v Mnichově jste vytvořila dodnes platný světový rekord na 800 metrů výkonem 1:53,28. A v Helsinkách jste se pak stala dvojnásobnou mistryní světa. Čekala jste tyto triumfy?
Převládaly nemalé obavy, zda řetěz rozběhů v obou disciplínách až po finále zvládnu. Bylo to fyzicky i psychicky velice náročné, takže nakonec jsem byla šťastná, že se mi to podařilo.
Hodně se spekuluje o tom, že vaší generaci pomáhalo užívání zakázaných látek. Co je na tom pravdy?
Tyto úvahy a spekulace jsem vždy odmítala. Trenér Kváč, který mě zatěžoval velice tvrdým tréninkem, přiznal, že mně dával injekce s vitaminem B 12, který měl sice anabolický efekt, ale zakázaný nebyl.
Jak jste se k trenéru Kváčovi vlastně dostala?
To bylo v roce 1967. Kamarádka mě přivedla na čáslavský stadion a tam jsem se přidala ke skupině děvčat, které Miroslav Kváč trénoval. Jako holku z vesnice mě všechno bavilo, ale nic jsem neuměla dobře. Trenér Kváč tenkrát říkal, že při běhu jsem venkovské dřevo, ale něco prý ve mně je. Asi to byla síla získaná pracemi na venkově.
A od té doby jste se věnovala atletice pravidelně?
To až v maturitním roce na gymnáziu. Trénovala jsem třikrát v týdnu a brzy se dočkala i prvních úspěchů. Našla jsem i trať, která mně vyhovovala, ale zároveň jsem se jí i trochu bála. Byla to čtyřstovka, na níž se mi v roce 1978 podařilo vytvořit československý rekord.
Vaše nejslavnější léta jsme už zmínili. Mnohé ale překvapilo, že jste svou kariéru skončila už na MS 1987, ane na OH v Soulu o rok později.
Zpočátku jsem o tom uvažovala, protože závodní kariéru jsem chtěla ukončit na velké mezinárodní akci. V roce 1984 se na OH v Los Angeles z politických důvodů nejelo, ale v té době jsem už začínala mít zdravotní problémy, které vyvrcholily operací achilovky. Přesto jsem ještě splnila limit pro účast na mistrovství světa v roce 1987, na kterém jsem se pátým místem definitivně rozloučila.
Pak jste se vrhla na trénování. A i tady jste byla úspěšná, našla jste svoji následnici!
Lída Formanová, která se v roce 1999 stala dvojnásobnou mistryní světa, ale i Hanka Benešová, kterou jsem tehdy také vedla, atletiku milovaly tak jako já. A to mi přinášelo velkou radost.
A co dnes? Je na obzoru další šampionka?
Mladí dnes mají jiné zájmy a převážné většině z nich se moc pracovat nechce. Malé oddíly navíc nemají finanční prostředky, ty míří jen k absolutní špičce. Proto je nesmírně složité vychovávat a připravovat talenty pro velkou atletiku. Také naše generace vycházela ze skromných podmínek, ale nechyběla nám obrovská vůle něčeho dosáhnout.
Takže někdy myslíte i na odchod z trenérské scény?
Jen občas, většinou se pořád snažím předávat talentovaným děvčatům své poznatky. Atletika je můj život a kdybych našla druhou Lídu Formanovou, určitě bych ji zase věnovala spoustu času.
