Metrostav žádá dalších deset miliard za tunel Blanka. Smlouva je podle primátora Svobody „tak blbě napsaná“, že Metrostav tuto částku žádat opravdu může.

Ještě se někdo diví, že je tento stát v zcházení s veřejnými fondy na 121.místě na světě?

Je to asi takto: představuji si takovou pracovní smlouvu, že přestanu psát tenhle článek v polovině a nedopíšu ho, dokud mi zaměstnavatel nezvýší plat či honorář o třetinu. Že je to absurdní? Proč ne – když bud mít takovou smlouvu…?

Takže logicky: pokud to smlouva Metrostavu opravdu umožňuje, je třeba okamžitě podat trestní oznámení „na známého pachatele“, tedy na právnickou firmu, která smlouvu připravila, na vedení odboru investic, které jí dalo podklady a na politické vedení města, které smlouvu schválilo.

Pokud to primátor Svoboda OKAMŽITĚ neudělá, bude s razítkem potvrzeno do jakého tábora patří. A pokud je doktor Svoboda překvapen, pak mu možná konečně dochází, proč se tolik lidí divilo, že na tohle má ve svém věku žaludek.

V týdeníku Time publikoval na konci minulého týdne známý politolog (a šéfredaktor) Fareed Zakaria brilantní esej o Egyptu.

Znalci egyptských politických reálií budou možná s lecčím nesouhlasit, ale každopádně text přináší spoustu tezí, o kterých lze dlouze přemýšlet (a domýšlet je) nebo s nimi polemizovat. Zkrátka skvělé čtení.

Egypt zaznamenal v poslední době i některé úspěchů a paradoxně jeden z nich uvedl do pohybu změny. Egypt se od poloviny 90.let musel ekonomicky reformovat a modernizovat, protože jinak by nezískal půjčky od MMF a Světové banky. Egypt razantně snižoval daně a tarify, omezoval regulace a dotace. Před rokem 2008 Egypt rostl o 7 až 8 procent ročně, a po finanční krizi stále ještě o 6 procent.

Proč ekonomický pokrok vede k protestům? Nemělo by to být naopak? Protože růst rozdmýchává usazený pořádek, nadzvedává usazené, rozbíjí stagnují řád a také vytváří nerovnosti, nejistoty, nová očekávání a požadavky. Do určité míry to platí i pro Tunisko, které se sice nereformovalo tak snaživě jako Egypt, ale přeci jen se v poslední době otevřelo světu. Už Alexis de Tocqueville napsal, že „nejnebezpečnější moment pro každou špatnou vládu je, když se začne reformovat.“ Struktura moci není schopná na dynamické podněty a požadavky vytvořené ekonomickým růstem.

Samozřejmě, že tu jsou důvody k obavám. Autora nejvíce znervózňuje, že podle průzkumů veřejného mínění 82 procent Egypťanů podporuje ukamenování jako trest za nevěru a 84 procent trest smrti pro Muslimy, kteří opustí svou víru. V odpovědi na otázku, kdo se považuje za „modernistu“ nebo „fundamentalistu“, odpovídá 59 procent lidí, že se považuje za fundamentalisty.

Přesto je Zakaria přesvědčen, že zde existují jisté důvody k mírnému optimismu: vznik teokracie iránského typu je krajně nepravděpodobný. Irán není model pro nikoho a jistě ne pro sunnitské země.

Armáda, která je resolutně sekulární, bude bránit každému pokusu vytvořit religiózní politický pořádek. Armáda může přinejmenším nakreslit dělící čáry a zabránit excesům religiózní politiky po vzoru Egypta.

Egyptská občanská společnost je bohatá a komplexní a svým způsobem dokonce liberální. Od napoleonské invaze v roce 1798 chtějí Egypťané dostihnout Západ a v zemi existuje celá řada liberálních proudů.

Egypt si dokonce udržuje některé elementy liberálního ústavního pořádku, nejdůležitější z nich je soudnictví, které celé dekády bojuje s excesivním nátlakem vlády. Zakaria upozorňuje na knihu „Egypt po Mubarakovi“ od Bruce Rutherforda z Colgate University, která popisuje permanentní snahu soudcovstva vyvázat se z moci státu.

Protože Egypt potřebuje ekonomický růst, nevzdá se základních principů tržní ekonomiky apod.

P.S. Kdo má pořád tendenci si myslet, že Time je časopis pro středoškoláky, je třeba ho upozornit, že to dávno není pravda. Je sice trochu polopaltický a srozumitelnější než leccos jiného, ale často je velmi inspirativní a přináší včas velice nové úhly pohledu.

Související