Český tisk nám opět překládá obvyklý, byť již trochu omšelý obraz. Zkorumpovaný a neschopný politik versus nepolitičtí experti. Ale počkejte, experti? Jedná se o tu partu lidí, která během několika let dokázala dostat české základní školství ze slušné úrovně mezi nejhorší na světě. A to navzdory neustále se zvyšujícím rozpočtům. Ano, jedná se o tu stejnou partu lidí, která plánuje utratit 300 milionů korun za převážení maturitních otázek v obrněných vozech, a která zaplatila 100 milionů korun poradenské firmě, která to vymyslela. (otázka pro hloubavé: do které poradenské firmy nastoupí příští rok klíčoví zaměstnanci ministerstva?) .

Projíždím archivy a pátrám v paměti, kdy české ministerstvo školství vyprodukovalo něco pozitivního nebo alespoň neutrálního, ale kupodivu se nic nedaří najít. Pokud nemyslíme různé reformní programy, které ministerstvo periodicky předkládá a vždy je musí s ostudou stáhnout. Nebo příručku politicky korektní češtiny, která musela ze stránky ministerstva zmizet poté, co si jí všimli skuteční češtináři z ústavu pro jazyk český. Nebo zákon o kvalifikaci pedagogických pracovníků, který vůbec nezmiňuje a neřeší schopnosti učitelů. Řeší jen jak zabránit příchodu nových lidí do oboru.  Jako by předloha nevznikla na ministerstvu, ale někde v odborové centrále. 

K jedné pozitivní změně v českém základním školství došlo. Vyrostlo odvětví víceletých gymnázií, z nichž řada má vynikající úroveň a které vesměs fungují tak, jak by měly fungovat všechny školy. A je příznačné, že tento sektor vyrostl navzdory houževnatému a vytrvalému odporu ministerstva.

Ministr Dobeš do téhle tradice nějak nezapadá. Jako člověk z komerční sféry má možná problém pochopit, proč se musí každý rok pracovat hůře než rok předtím a proč to musí stát víc peněz.  A tak plánuje nebezpečné věci. Chce otevřít školství lidem, kteří původně nestudovali pedagogiku.  Chce dokonce zavést povinné srovnávací testy. Pokud by se mu podařilo takové nebezpečné věci prosadit, jednalo by se o největší změnu od roku 1948. Najednou by bylo možné odlišit schopné ředitele od neschopných.  A – jaká hrůza! – časem by možná někoho napadlo, že to může mít dopad na platy nebo dokonce na výběr zaměstnanců. Pád úrovně českého základního školství by se zastavil, ale podstatná část dnešních učitelů a ředitelů by musela z oboru odejít.

To je důvod,  proč – jako otec tří dětí školou povinných – svého ministra školství podporuji. Jsem možná podivín, ale jestli budou umět české děti pořádně číst a psát pokládám za tak důležité, že raději budu tolerovat, že šéf kabinetu leze po historickém nábytku jako orangutan a že budu tolerovat i to, že ministr možná rozděluje prémie podle jiných kritérií, než jsou pracovní výsledky. 

Dokáži si totiž představit mnohem horší věci.  Dokáži si představit třeba to, že se ministr zklidní, své nebezpečné nápady nechá postupně zapadnout a úředníci přestanou obcházet redakce a vnucovat drby o ministrovi a jeho poradkyni. Mediální obraz Josefa Dobeše bude převážně kladný a úroveň českého školství bude nadále klesat.  Zahraniční investoři se budou přesouvat do Rumunska a na Ukrajinu ne kvůli mzdovým nákladům, ale proto, že tam bude vzdělanější pracovní síla.

 

Aby nedošlo k mýlce, nejsem volič Věcí Veřejných.  Jako manžel učitelky, syn učitelky a zároveň i zákazník českého školství nemůžu nevítat naději na změnu. Byť vzdálenou.

Související