Rozpočtová dohoda i předcházející krize plně odhalila neslučitelnost perspektiv obou politických stran i absurditu stávající republikánské politiky. Kompromis dlouhou dobu znemožňovala neústupnost konzervativců v ideologických otázkách typu financování organizace Planned Parenthood nebo pravomocí Úřadu na ochranu životního prostředí. Tyto položky přitom představují výdaje v řádu stovek milionů až jednotek miliard dolarů, což je v celkovém kontextu bilionového deficitu takřka zanedbatelné. Podobně nekonstruktivní bylo podmiňování dohody kontroverzními tématy typu potratů, které americká politika řeší – bezvýsledně - již několik desetiletí.

Demokraté budou jistě zdůrazňovat svoji úspěšnou opozici výše zmiňovaným návrhům. Páteční dohoda, která obsahuje rozpočtové škrty ve výši téměř 40 miliard nad rámec již dříve přijatých úspor v rámci dočasných rozpočtových opatření, i jí předcházející debata však představují naprosté vítězství konzervativního narativu, že je třeba škrtat okamžitě a otázkou zůstává pouze kde a kolik.

Republikánský postoj přitom nepůsobí úplně věrohodně, zejména pokud za stranický manifest přijmeme návrh předsedy rozpočtového výboru dolní Sněmovny Paula Ryana Path to Prosperity. Plán navrhuje vyrovnat americké veřejné finance masivními škrty ve vládních výdajích, které by v časovém horizontu deseti let měly dostat velikost federální vlády pod 20% domácího produktu. V oblasti daňové zátěže navrhuje Ryan škrty, které by měly za důsledek transfer bohatství k vysokopříjmové časti populace, a zrušení vybraných daňových úlev bez konkrétnější specifikace. Plán operuje s velmi optimistickými prognózami, podle kterých již příští rok bude míra nezaměstnanosti 6.4%, tj. více než tři procentní body níže než dnes, a během deseti let klesne pod 3%, což Spojené státy nepamatují od dob poválečného hospodářského boomu. Zároveň plán předpokládá během následující dekády snížení vládních výdajů nezahrnujících důchody a zdravotnictví na polovinu stávající úrovně, tj. z 12% na 6% domácího produktu. Pro srovnání, pouze výdaje na obranu po započtení nákladů na vojenské operace dnes překračují hodnotu 4% HDP.

Smutným dokladem úrovně očekávání, která jsou kladena na rozpočtovou debatu, je fakt, že i takto absurdní plán je často (a výjimky tvoří např. James Fallows, Paul Krugman či Ezra Klein) přijímán pozitivně jako seriózní a odvážný návrh. Je třeba připustit, že Ryanův plán nepředstavuje stanovisko celé Republikánské strany, ale možná spíše jejího křídla z hnutí čajových dýchánků (koneckonců tak i působí). Avšak i tak Path to Prosperity zůstává zásadním a nejviditelnějším programovým prohlášením k rozpočtu, jehož autorem je republikán.

Zčásti v odpovědi na Ryanův plán vystoupil ve středu prezident Obama se svojí dlouhodobou vizí konsolidace amerických veřejných financích. Jednoznačně uznal nutnost snížit rozpočtový deficit ve středně- až dlouhodobém horizontu, avšak nabídl alternativní postup. Na rozdíl od republikánů počítá demokratický plán též s úsporami díky zvýšení daní, resp. vypršení Bushových daňových škrtů pro Američany s příjmy nad čtvrt milionu dolarů. Poměr úspor mezi škrty ve výdaji a vyššími příjmy tak u Obamova plánu činí zhruba dva ku jedné (tři ku jedné, pokud se do nižších výdajů započítají nižší úrokové platby). Celkový očekávaný výsledek představuje úspory okolo 4 bilionů dolarů v horizontu 12 let, což je o něco méně než u předsedy Ryana, ovšem za použití věrohodnější aritmetiky. Prezidentův plán navíc navrhuje zabudovat další automatické rozpočtové škrty v roce 2014 v případě, že stav rozpočtu nebude odpovídat stávajícím prognózám, což by mohlo plánu zajistit větší politickou podporu.

Vstup prezidenta Obamy do rozpočtové debaty je jednoznačně přínosným krokem, jelikož konečně nabízí jasnou alternativu konzervativnímu programu. Obamově plánu lze samozřejmě mnohé vytknout – v oblastech zjednodušení daňového systému je prezident vágní, dále se nabízí např. možnost uvažovat o snížení příjmové hranice pro vypršení Bushových škrtů (ačkoliv toto by bylo v rozporu s jedním z nejznámějších Obamových předvolebních slibů). Politickým rizikem Obamova plánu je, že ačkoliv je v zásadě centristickým návrhem, bude pojímán jako levicový okraj rozpočtové debaty, ve které Path to Prosperity představuje konzervativní okraj a kde výsledný kompromis bude třeba nalézt někde uprostřed. A kompromis bude třeba nalézt relativně rychle, jelikož se neúprosně blíží další potenciální vládní krize v podobě debaty o navýšení limitu federálního dluhu.

 

Jiří Skoupý

Autor je analytikem AMO

Související