Zabití nejhledanějšího zabijáka světa před určitě větší význam mediální než strategický. Hlavní roli v tažení za dobytí západu už dávno převzali jiní. Svět po Bin Ladinovi je jiný než před ním v tom, že islámská obec znovu získala víru, že vytvoření světového kalifátu je možné. A potvrdila si, že západ je slabý, dekadentní a neschopný odporu. Úspěšná jednorázová akce amerického komanda na tom nemůže nic změnit.

Od bitvy u Vídně v roce 1683 dostávaly islámské armády neustále na frak. Když je nepřítel momentálně příliš silný, uzavři s ním příměří, velí blízkovýchodní moudrost. Jenže příměří trvalo příliš dlouho a mnoha muslimům se život v míru zalíbil. Zjistili, že se západními cizinci se dá dobře obchodovat a že mohou mít společné zájmy. Lidé na západě zase zjistili, že mnohý sultán je vynikající zákazník a že s tím milým strýčkem, kterému patří turecká nebo libanonská restaurace, je docela legrace.

Jenže s tím je konec. Osama Bin Ladin dokázal před zraky televizních kamer vyhrát bitvu, pobít tisíce Američanů přímo v New Yorku a všechno je jinak. Sen o vytvoření světového kalifátu je zase živý a má smysl za něj bojovat. Znovu se rekrutují tisíce bojovníků. A znovu jsou popravováni zrádci – tedy ti, kterým my ze západu říkáme „umírnění“.

V prvních měsících po atentátech se možná dalo ještě něco zachránit. A Američané se o to po krátkém zaváhání pokusili. Okamžitě přenesli boj na území nepřítele.  Smetli afghánský režim. Nejrychlejší bleskovou válkou v dějinách rozdrtili šestou největší armádu na světě. Vše nasvědčovalo přípravám k útoku na Írán. Byla to správná odpověď a výsledky se rychle dostavily. Sýrie umožnila svobodné volby v Libanonu, ze kterých vzešel umírněný režim. Libye zastavila jaderný program. Dokonce i iránský fundamentalistický režim začal jevit ochotu vyjednávat.

Jenže to bylo jen první dějství. V delším horizontu se Bin Ladinův předpoklad potvrdil. Západ (myšleno Spojené státy Americké) byl sice schopen nasadit technologicky nejvyspělejší, nejlépe vycvičenou a nejlépe motivovanou armádu všech dob, slabinou se však ukázala absence politická podpory. Tedy přesně to, co by Bin Ladin nazýval rozvratem a dekadencí západní společnosti. Stačí připomenout jeho poselství Španělům z roku 2004, v němž jasně řekl, že západní lidé se nemohou ubránit, protože jim chybí odhodlání.

Sociologický pohled spojuje tuto absenci odhodlání se změnami ve třídní struktuře. Pokud by západ měl znovu svést další válku o zachování své svobody, znamenalo by to posun moci. Mužnost a odvaha by začaly znovu znamenat víc než politická korektnost. Lidé, kteří něco vyrábějí, prodávají nebo kteří dokáži bojovat či chytat zločince, by se těšili větší úctě než právníci, konzultanti, finanční spekulanti a aktivisté neziskovek. Tím je dáno, že pro novou vládnoucí třídu je válečný stav větším zlem než riziko islámské okupace.

Není náhodou, že ve Spojených státech, kde se diskutovalo více než v Evropě, měla v obou posledních volbách dramatickou finanční převahu strana kapitulantů. Stovky milionů dolarů od finančního spekulanta Sorose, odborových centrál, neworských bank a právních kanceláří i televizních společností – s tím výrobní podniky prostě nemohou držet krok.

Místo o vítězné strategii se začalo diskutovat o tom, jak co nejrychleji vyklidit bitevní pole.  Přestaly být sledovány finanční toky teroristů (). Hammas a další radikální skupiny dostávají miliardové dotace od evropských a americké vlády a nikdo neřeší, k čemu je použijí. Dokonce ani tak základní opatření, jakým by byla zdvořilá kontrola snědých vousáčů před vstupem do letadel, se nepodařilo prosadit. Obamův historický káhirský projev, kdy jako první západní státník veřejně řekl, že islám je lepší náboženství než křesťanství, je jen jedním z vrcholů trendu. Komický zásah nezásah v Libyi na tom nemůže nic změnit.

Islámský svět reaguje přesně tak, jak se dalo očekávat. Masy se radikalizují.  Turecko se znovu stává rigidně islámským státem. Arabským světem prošla vlna revolucí, která se ovšem vyhnula fundamentalistickým režimům.  Tam, kde ještě před pár lety žili milí a příjemní lidé, povstávají skřetí armády. Současní vládci západu si s tím nelámou hlavu. Mají jiné starosti.  Třeba to, jestli mají zajatí mudžáhidové dost pohodlí a jestli s nimi agenti při výslechu nejednají hrubě.

Přemýšlíme-li o roli Bin Ladina, nemůžeme si nevybavit srovnání s jiným geniem zla, který vystoupil v příhodný čas – Vladimírem Iljičem Leninem.  Za Leninem zůstaly desítky milionů obětí a zabránil dalším miliardám žít pokojným a důstojným životem. Bin Ladin má velkou šanci být srovnatelně „úspěšný“. Mimo jiné proto, že dnešní západní vzdělanci se  islámu staví stejně, jako se stavěli intelektuálové20. let k ruskému komunismu.

Související