Jádro pudla
Vlna prodemokratických protestů však odhalila potenciální bezpečnostní hrozbu pro země Maghrebu - staré teritoriální spory, především konflikt o Západní Saharu. Maroko a Alžírsko i díky své rivalitě zmrazily proces regionální integrace a učinily Unii arabského Maghrebu nefunkční strukturou. Jejich přístup je vše, jen ne pragmatický – hranice mezi oběma zeměmi je od roku 1994 uzavřená a vzájemný obchod ztěžují různé celní i jiné bariéry. Z těchto i jiných důvodů se někdy o výsledku zamýšlených integračních procesů v regionu hovoří posměšně jako o “ne-Mahgrebu”.
Další výzvy a bezpečnostní hrozby
Závažnou bezpečnostní hrozbou je v Maghrebu radikální islamismus, zejména organizace Al-Qaeda islámského Maghrebu expandující z Alžírska do států Sahelu a věnující se různým nelegálním aktivitám včetně pašování zbraní. V ostatních státech Maghrebu jsou to Marocká islamistická bojová skupina a Libyjská bojová skupina, obě zodpovědné za řadu atentátů. Nutno říci, že s výjimkou Maroka mají státy Maghrebu víceméně sekulární charakter, a islamisté jsou vůči nim povětšinou v opozici. Mnohá islamistická uskupení však násilí odmítají a například tuniská Nahda či marocká Strana spravedlnosti a rozvoje se účastní politické soutěže, o čemž uvažuje i marocké hnutí šejcha Jásína Spravedlnost a dobročinnost. V Libyi patří mezi podobná hnutí hlavně tradiční Senussí a také Libyjská islámská skupina, odnož Muslimského bratrstva.
Zvláštní výzvu pro státy Maghrebu představují média, kterou mohou stejně tak podpořit prosperitu a bezpečnost jako destabilizovat situaci. V ideálním případě by regionální televizní stanice či rozhlas mohly napomoci integraci zemí Maghrebu a vytvoření pocitu sounáležitosti a společné identity.
Co na to Evropská unie?
Evropská unie má s Maghrebem čilé obchodní vztahy: Maghreb je pro EU de facto jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů a zároveň strategickou oblastí pro její vlastní bezpečnost. Proto (a nejenom proto) s Maghrebem úzce spolupracuje v mnoha oblastech, především však v té ekonomické. Až do vypuknutí letošních revolucí však EU do značné míry ignorovala zásadní téma, které je třeba v tomto regionu rozvíjet: lidskou důstojnost a bezpečnost. Ne nadarmo Tunisané nazvali svou nedávnou revoluci „revolucí důstojnosti“. Bez ní totiž není ani stability a bezpečnosti, ani opravdového rozvoje. Proto by Evropa měla zahrnout do svého slovníku koncept lidské bezpečnosti, který zahrnuje pojmy jako sociální nerovnost, rozvoj a lidská práva. Teprve na jejím základě bude možné zajistit skutečnou bezpečnost na obou březích Středozemního moře.
Evropa by měla novým hnutím za demokracii poskytnout podporu, aniž by jim však přitom „brala jejich revoluci“, jak se mnozí z Maghrebanů obávají. Bylo by vhodné přitom využít zkušeností států střední a východní Evropy z jejich přechodu k demokracii. Evropská unie by se také měla aktivně angažovat v řešení konfliktů v Maghrebu, pomoci zajistit jeho zemím „bezpečnost odspodu“ a motivovat své jižní partnery k užší a férovější spolupráci.
Ven ze začarovaného kruhu
Revoluce z počátku roku 2011 ukázaly, že lidská důstojnost a lidská bezpečnost jsou zásadními potřebami, které nelze obejít, a že občané arabských zemí se již nebojí si tato práva vybojovat, i za cenu velkých obětí. Nyní je třeba je v tomto procesu podpořit a zajistit jejich bezpečnost na všech úrovních: na úrovni sociální prostřednictvím ochrany menšin a rozvoje všech skupin obyvatelstva, včetně bezpečnosti odspodu, na úrovni ekonomické rozvojem infrastruktury a regionální integrace, a v neposlední řadě také vyřešením teritoriálních sporů mezi státy v regionu. Všeobecný rozvoj může nejen přispět k demokratizaci, ale je ve skutečnosti její zásadní podmínkou.
Podrobný rozbor současné bezpečnostní situace v regionu Maghrebu naleznete na stránkách AMO zde.
Hana Oberpfalzerová
Autorka je spolupracovnicí AMO
