Titulky včerejších novin: „Okurková hrozba v Česku“ (MF DNES), „Nebezpečné okurky dorazily do Česka. Hrozba číhá i u rajčat“ (LN). Dnešní titulek Aktuálně.cz: „Smrtící okurky si nakoupili i Češi“.

Romantická verze dějin praví, že byly kdysi jakési ušlechtilé doby, kdy podnikatele zajímala především dlouhodobá udržitelnost ziskovosti a existence firem. Dnes všichni vidí jen mnohem kratší horizont, všichni chtějí všechno hned. Tržby je třeba našlehat v řádu dní a po nás potopa. Úpadek kultury, profesní cti a sebeúcty je vidět především v odvětvích, kterými zmítají strukturální problémy, jako jsou třeba média.

Neromantická verze dějin praví, že to není nic nového pod sluncem. Že to takhle bylo, je a bude. Sám vlastně nevím.

…

K pátečnímu Auditu o klíčovém svědectví PR manažerky Jany Maršálkové. V sobotních LN se mnou polemizuje Ondřej Štindl (na internetu text bohužel dosud není, nemohu dát proklik). Štindl mimo jiné píše:

„Když existuje podezření, že se v nějakém pracovním prostředí odehrálo cosi nezákonného, poskytují k tomu svědectví lidé, co se v tom prostředí pohybují. Je-li tím prostředím politika – mluví politici a třeba taky lidi z PR. Když jím je pekárna, svědčí pekaři, když nevěstinec, svědčí prostitutky, v mnoha kauzách organizovaného zločinu bere policie různých zemí vážně svědectví gangsterů. Možná by se ta praxe měla přehodnotit a v kriminálních kauzách by se měla stát přijatelnými nebo hodnými hlubší úvahy jen svědectví těch, kdo na daném případu nemají vůbec žádný osobní nebo profesní zájem. Kolikpak by jich asi bylo?

Vůbec si netroufám tvrdit, že se vyznám v případu údajného uplácení poslanců Věcí veřejných neformálním šéfem stejné strany (už jenom tohle shrnutí mi připadá až závratně bizarní). Rozhodovat o důvěryhodnosti svědectví podle toho, co má svědek v živnosťáku nebo pracovní smlouvě, bych si ale netroufl.“

To je sice pravda, jenže já jsem psal o konkrétním konfliktu zájmů konkrétní manažerky, nikoli o profesi jako celku. Verze událostí podle Maršálkové je logicky stejná jako verze obálkových událostí podle poslanců Škárky a Kočí. Jaká může být jiná, když Maršálková tuto verzi také připravila?

Též se mezi jinými ozval advokát František Schulmann. Ten píše:

„Předně tuzemský právní řád desítky let nezná přísahu svědka, to se jenom traduje. V dané záležitosti záleželo na tom, v jakém postavení dotyčná byla předvolána na Policii České republiky. Šlo-li o vysvětlení, policejnímu orgánu stačilo sepsat úřední záznam. Pokud by byl sepsán záznam, který dotyčná podepsala, musela být poučena, že je povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. Pokud by již byla vyslýchána jako svědkyně, tak je v jejím případě poučení naprosto stejné jako kterékoli jiné osoby vypovídající v postavení svědka před soudem, což je z toho důvodu, že právě na takové výpovědi může následně být postaveno obvinění… Popisovaný vztah se jistě promítl do hodnocení tohoto důkazního prostředku.“

Poslední věta se mi zdá klíčová. Místo „jistě promítl“ bych doplnil „správně by se měl promítnout“. Já jsem měl za to, že křivá výpověď u soudu je těžší zločin (a větší riziko) než křivá výpověď na policii. Zjevně tedy záleží na tom, jak to soud posoudí.

…

Sobotní rubrika „Ztraceno v překladu“ (Orientace LN) přináší něco, co je podle mne ukázkou českého machistického prasáctví. Není to ve skutečnosti jazykový sloupek, autor Robert Novotný si jen „statečně“ vyřizuje účty s Kateřinou Jacques. V textu, který se jmenuje „Co to je to Jacques“, se píše: „Dnes, po pouhých několika letech, už po ní ani pes neštěkne, ale když trochu zapátráte v paměti, možná si na ni ještě vzpomenete. Prezentovala se jako nová krev a naděje české politiky, ale za své jepičí kariéry víceméně nic nepředvedla. Jedinou větší pozornost na sebe upoutala, když se s partičkou extremistů zúčastnila prvomájových výtržností a od policisty, kterého urážela a provokovala, dostala po puse.“

1. Nevšiml jsem si, že by se Jacques sama prezentovala jako „nová krev a naděje české politiky“. Pokud ji tak prezentovala některá média, je to jejich věc.

2. „Za své jepičí kariéry nic nepředvedla.“ Může autor textu říci, který český politik (jepičí, či nejepičí) něco dobrého v poslední době „předvedl“?

3. Pomineme-li lež, že se „Jacques zúčastnila výtržností s partičkou extremistů“, je obzvláště peprné, že autor považuje za normální, že když někdo „provokuje policistu“ (navíc žena), má právo dostat „po puse“.

4. Vůbec nejodpudivější je český zvyk kopat do někoho, kdo je de facto oslabený a mimo hru. Jacques je už dlouho z politiky pryč, a i když toho možná „moc nepředvedla“, rozhodně nikomu neublížila a nic neukradla, což – když se tak člověk podívá kolem – není úplná maličkost.

5. Vzhledem k tomu, že autor přirovnává Jacques k hospodářskému zvířeti, můžeme mu to s gustem vrátit. Správný český chlap zkrátka nesnese pomyšlení, že se ve vysoké české politice vyskytl někdo, kdo má slušné vzdělání z univerzit na západ od našich hranic a kdo třeba umí plynně několik jazyků.

6. A k lingvistickému názoru pana překladatele. Odkud pan expert ví, že se bývalá poslankyně vdávala v Česku? Nebo že v době svatby zamýšlela žít v Česku? Zajímá ho, že se třeba chtěla jmenovat stejně jako její děti?
Kdo nepřechyluje, je a bude pitomec, hotovo a basta fidli. Jenže i malé dítě ví, že se jazyk vyvíjí a za nějakou dobu může být všechno jinak. Jazykové normy vždy dohánějí přirozený vývoj jazyka, nedokážou nikdy jazyk zamknout a zakonzervovat. Nevsadil bych se, že za pár desítek let bude třeba ještě existovat perla češtiny, tedy „y“ a „i“.