Jste první žena, které se v osmnáctileté historii soutěže podařilo získat absolutní vítězství v soutěži Manažer roku, navíc - pokud vím - s velkým náskokem. Co to pro vás znamená?

Je to hezký pocit. Do soutěže jsem šla s cílem vyhrát "Manažerku roku", takže vítězství v "Manažerovi roku" přišlo nečekaně a mám z něj radost, zejména proto, že může talentovaným Čechům a Češkám dodat sebevědomí do lokálních, regionálních i celosvětových kariér. Byla bych moc ráda, kdyby si řekli: "Když Čermáková, proč ne já?"

Říká se, že aby žena uspěla, musí být dvakrát tak dobrá jako muž. "Naštěstí to není tak těžké", dodávají některé. Jak vnímáte situaci žen na "manažerském trhu práce" vy?

Podle mě je to o osobní disciplíně a o osobních prioritách, na pohlaví nezáleží. Ženy to mají těžší na začátku kariéry, kdy musejí práci kombinovat s mateřstvím a péčí o rodinu. V tom jsou očekávání české společnosti větší než na Západě, kde se na ženu nehledí jako na krkavčí matku jen proto, že jde "už" za rok po porodu do práce. Jsem přesvědčena, že mateřství ženám-manažerkám dlouhodobě neškodí, naopak: dodá jim životní moudrost a naučí se na něm zvládání paralelních projektů a velmi diverzifikovaných týmů.

Na otázku: "Jakou radu byste dala někomu, kdo se chce vydat vaši cestou?" jste odpověděla: "Nebojte se požádat o pomoc." Uměla jste vždycky požádat o pomoc, když jste ji potřebovala?

Myslim, že ano. Z rodiny jsem byla vycvičená k tomu, říkat si o pomoc, až když jsem věděla, že to sama nezvládnu. V korporaci to funguje podobně. Lidi vám pomohou rádi, pokud jim dokážete dobře vysvětlit, k čemu jejich pomoc potřebujete, a pokud jejich čas využijete skutečně efektivně. Doporučuji dobře promyslet, koho oslovit a o čem s ním (s ní) mluvit. Prvotní asertivita nezaškodí. Pamatuji se, jak jsem o mentorství požádala šéfa HP pro Spojené království Velké Británie a Severního Irska, nebo jak jsem celosvětového lídra skupiny Technology Services požádala o business plán v momentě, kdy jsem se ucházela o místo v jeho manažerském týmu. Oba byli mnohem výše postaveni než já a oba byli velmi vstřícní.

Vždy jste pro mě představovala ztělesnění pozitivity. Co vás dovede spolehlivě vytočit?

Nefér "hra". Lhostejnost. Bezmoc v případě zdravotních problémů. Politikaření...

Kdy jste měla ve své kariéře největší chuť vším praštit?

"Se vším praštit" je moc silné, to jsem neměla nikdy. Ale řeknu vám, kdy mi bylo těžko. Asi po třech měsících v mé současné celosvětové pozici, tj. asi před třemi lety. Trávila jsem svůj odpolední, večerní a noční čas na telekonferencích. S lidmi, kteří byli pro mě noví, kterých bylo moc najednou. Nevyznala jsem se v hierarchii korporátní centrály, nevyznala jsem se v jejich rolích, po telefonu mi splývaly hlasy (všechny zněly kvůli americkému akcentu tak nějak stejně). Byla jsem utahaná, nevyspalá, bylo mi do breku. Jak z toho? Šéfová mi poradila, abych se vždy přeptala, kdo právě mluvil a dělala si z telefonátů poznámky. To pomohlo, ale pouze částečně. Průlom nastal, když jsem po pěti měsících vyjela do USA a všechny šéfy a spolupracovníky poznala osobně, přiřadila si jejich manažerský styl a jejich hlasy k nim jako k živým tvorům. Od té doby se mi s nimi pracuje skvěle.

A naopak: Kdy jste měla nejsilnější pocit, že se vám něco opravdu povedlo?

Když jsem potkala manžela a když se mi narodily mé děti.

Myslíte si, že existuje něco jako best practices managementu, nebo si každý musí svou cestu vyšlapat sám?

Určitě obojí. Ale není nad to koukat pod ruce manažerovi, kterého si vážíte, ptát se ho čas od času, proč tu a tu věc udělal, proč se rozhodl tak, jak se rozhodl, a cvičně si zkoušet, jak byste se rozhodli vy. A není na škodu, když takovýchto vzorů máte více, na různé styly managementu. Já to tak mám. Mám manažera, od kterého opisuji životní styl manažera na cestách, manažera, od kterého se učím management s lidskou tváří, manažera, který na všechno jde přes čísla... A podle situace se dokáži do každé z těchto škol dobře vcítit a "odehrát" svou manažerskou roli.

Pomohly vám něčí rady, nebo jste si všechno snažila dělat svým způsobem?

Hned na počátku své kariéry jsem absolvovala "MBA v kostce" se svým prvním šéfem. Tomu vděčím za své manažerské základy a za to, že jsem na jeho doporučení přečetla (a časem pochopila) hlavní manažerské "bible". Pak už jsem se učila od svých neoficiálních mentorů, cíleně a tématicky.

Čím si pomáháte ve "špatných dnech"?

Já nemám špatné dny.

Asi každý, kdo někoho vedl, se aspoň jednou ocitl v nepříjemné situaci, kdy spolupracovník, kterého máte rádi, vážíte si ho, přestává stačit na svou práci, nebo dělá závažné chyby. Jak reagujete?

Vyměním ho.

Co pro vás znamenají peníze?

Řekla bych, že nic, ale to je odpověď asi příliš provokativní a určitě ne stoprocentně pravdivá. Takže odpovím, že mi peníze umožňují věnovat se zálibám a koníčkům. V mém případě nejsou nijak zvlášť nákladné, například čtení a ochutnávání vín. Jsem typ člověk, který, když vydělá dost peněz, aby se jejich nedostatkem v běžném životě nemusel trápit, tak na ně přestane myslet. V tomto ohledu platí, že pro mě nic neznamenají a že rozhodně nejsou motorem toho, co dělám.

Dokážete rychle odhadnout potenciál lidí? A stalo se vám, že jste se fatálně spletla?

Myslím, že dokážu, ale jednou jsem se také spletla. V poslední době někdy musím najímat lidi, aniž bych se s nimi před finálním přijetím osobně viděla. Nebojím se toho, používám na to vlastní systematickou metodologii s množstvím pojistek. Po telefonu si ověřuji vhodnost kandidáta s minimálně třemi vybranými lidmi (reference) a lidé na "shortlistu" u mne procházejí výběrovým kolem, kde nezávislá komise hodnotí kvalitu jejich profesionální vhodnosti na práci prostřednictvím úkolu z praxe. Přesto jsem před dvěma lety vybrala kandidáta do týmu, se kterým jsem byla velmi nespokojena. Přišel k nám z malé společnosti a práce pro korporaci se neslučovala s jeho potřebou být viditelný a nejlepší.

Jaké knížky máte ráda?

Knihy jsouu pro mě nepostradatelnou relaxací a zdrojem slovní zásoby v cizích jazycích. Čtu jednu knížku týdně, v převážné většíně anglicky, občas i rusky. Jednak proto, že čtu ráda knihy v originále, a taky je to pro mě způsob, jak si dále zlepšit jazyky. Sleduji knižní novinky s dobrým hodnocením (žebříčky TOP knih, Guardian, New York Times, Intelligent Life, Pulitzerovy ceny...) a kupuji si je na čtečku Kindle. Pokud nemám co číst, vybíram si ze seznamu 1000 Books to Read podle Petera Boxalla.

O rodinném zázemí jsme mluvili v minulém rozhovoru, který vyšel v Moderním řízení v březnu 2009. Od té doby už vaše děti zase vyrostly. Co byste jim chtěla nejvíc ze všeho předat?

Životní drajv. Myslím, že nezáleží na tom, co člověk v životě dělá, ale zda to dělá s nadšením, s kuráží, s radostí, s plným nasazením. A to platí o vztazích, o rodině i o vašem povolání.

Myslíte si, že půjdou ve vašich stopách, nebo zvolí úplně jiný styl života?

Nevypadá to. Syn (17) studuje nyní na střední škole v Americe, studium s sám zařídil, hraje basketbal, ve škole ho baví matematika a finance, tak se možná vrhne tímto směrem. Dcera (15 let) to zatím moc neřeší. Má skvělou pamět, je kreativní, muzikální, bystrá. Ale zároveň má na všechno svou hlavu, snaží se být hodně samostatná. Můj cíl je ale pro obě mé děti stejný: "Buďte slušní a důkladně se věnujte studiu toho, co vás nejvíce baví. Ve vámi vybraném oboru vystudujte vysokou školu. Dále je to všechno na vás..."

Co vy osobně považujete za nejzávažnější problém, který by mělo lidstvo řešit? Ptám se proto, že stále častěji se hovoří o nutnosti zásadním způsobem přehodnotit systém, ve kterém žijeme - o tom, že trvalý růst způsobem, na který jsme byli zvyklí dosud, je neúnosný. Nebo jako představitelka dynamické hi-tech firmy tyto obavy nesdílíte?

Hodně lidí chce řešít problémy lidstva, ale často si nevědí rady sami se sebou. Kdyby se každý zaměřil na své malé problémy a nesl svou malou odpovědnost, tak spousta těch "problémů lidstva" bude menších. Nechci to bagatelizovat, trvalý růst je nepochybně problém, stejně jako populační exploze a různé hrozící civilizační střety. Asi každý z nás dokáže vymyslet z hlavy řadu katastrofických scénářů budoucnosti lidstva...ale obávám se, že to je tak všechno, co s tím v tomto globálním měřítku může udělat.

Kdybyste nedělala to, co děláte, čím byste se zabývala?

Chtěla jsem být vědkyně, protože mě lákalo něco objevovat a přicházet věcem na kloub. Že jsem se dala na firemní kariéru, byla v podstatě náhoda daná ohromnými příležitostmi, které se po roce 1990 otevřely. Možná kdybych absolvovala školu o několik let dřív nebo později, tak bych se teď opravdu zabývala vědou. A jsem si skoro jistá, že bych byla stejně spokojená a šťastná jako teď.

Co vás na vaši práci nejvíc baví?

Obecně manažerská práce. Baví mě řídit týmy, hledat jejich potenciál, rozvíjet jednotlivé lidi. Spojuje to v sobě spousty disciplín a je to práce v principu velmi pestrá, což mi vyhovuje.

Existuje nějaká otázka, kterou vám zatím nikdo nepoložil a vy ji považujete za důležitou?

Hm, tak to je asi nejtěžší otázka z celého rozhovoru. Donutila jste mě dlouho přemýšlet, jakou důležitou otázku mi nikdo nepoložil...a nic mě nenapadlo! Jsem ráda, že jste otázky musela vymyslet vy a já na ně pouze odpovídala. Je to mnohem jednodušší!

Související