Dravcům na finančních trzích už nestačí pouze Řecko nebo Portugalsko, ale začali také masivně útočit na Španělsko a Itálii. Úroky z dluhopisů, resp. takzvané rizikové spready v obou zemích výrazně rostou, a kdyby měly zůstat takto vysoké, není to pochopitelně dlouhodobě udržitelné.

Ani italská či španělská hrozba neposunula ministry financí eurozóny ke konkrétní a přesvědčivé dohodě. Na stole jsou v tuto chvíli tři až čtyři komplikované a neslučitelné návrhy, které v sobě navíc nenesou příliš kompromisního potenciálu. Ministři se pouze shodli na vágní formulaci, že zabrání šíření nákazy, zlevní a rozloží půjčky a učiní zodpovědné instituce – jako dočasný záchranný val (EFSF) – flexibilnějšími. Neřekli ale jak – nic konkrétního jsme se nedozvěděli.

Francie (dá se zjednodušeně říci, že s tichou podporou Evropské centrální banky) podporuje svůj čtrnáct dní starý plán dobrovolné restrukturalizace řeckého dluhu, který spočívá v jeho částečném odepsání a částečném rozbalení dluhu na třicet let.

Němci trvají na vynucené restrukturalizaci, která bude povinná pro všechny soukromé věřitele, kteří Řecku půjčili (banky, pojišťovny, fondy). Věřitelé budou moci přeměnit své řecké dluhopisy na sedmileté. Němci odmítají ze svého plánu slevit a své kritiky prý měli v pondělí obvinit z hysterie.

Stejně tak Německo, Nizozemsko, Rakousko a Finsko odmítají další myšlenku, tedy zpětný odkup dluhopisů periferních zemí tzv. záchranným valem (EFSF) a jeho navýšení na 1,5 miliardy eur. Intervence dočasného záchranného valu EFSF na tzv. sekundárním trhu prý odporují evropským smlouvám.

Evropská centrální banka mezitím odmítá jakékoli řešení, které by bylo možné považovat za tzv. default. A aby toho nebylo málo, Mezinárodní měnový fond neuvolní svou část pomoci Řecku, dokud se Unie nedohodne na kredibilním řešení.

Jisté je, že buď ECB, nebo německá vláda budou muset slevit ze svých pozic.

Snad jedinou dobrou zprávou je, že Itálie patrně útok spekulantů ustojí: tamější dluh je do značné míry financován domácími zdroji a italské banky jsou stabilní a konzervativní: mají více depozit než úvěrů.

Řecký premiér Andreas Papandreu v pondělí varoval, že trhy pochybují především o schopnosti eurozóny přesvědčivě vyřešit dluhovou krizi a poskytnout pomoc pro společnou měnu. V dopise prezidentovi Eurogroup Jean-Claude Junckerovi, který uveřejnil Dow Jones (http://online.wsj.com/article/BT-CO-20110711-712226.html), Papandreu varuje před narůstající kakofonií rozdílných názorů na suverénní dluhovou krizi.

Řecko si prý už dále nemůže dovolit pohybovat se od nedohody k nedohodě a platí cenu za to, že se v EU zmatečně experimentuje.

S názorem Papandreua je možné jedině souhlasit. Co se Řecka týče, to si nyní své domácí úkoly plní a míč se nyní nachází na druhé straně.

Něco podobného napsal do deníku Financial Times Wolfgang Münchau. Ten se v souvislosti se snížením ratingu Portugalska zastává agentury Moody’s. Tvrdí, že agentura snížením ratingu vlastně nehodnotí schopnost Portugalska splácet, ale neschopnost Evropy a Bruselu přijít s kredibilním programem a řešením dluhové krize.

K tomu dodejme: když se všude módně diskutuje o tom, zda státy jako Řecko byly dostatečně fit na to, aby vstoupily do eurozóny (mimochodem to není téma k diskusi, protože pokud Řecko falšovalo statistiky, tak fit určitě nebylo), je stejně legitimní se ptát, zda bylo vlastně na vstup do eurozóny dostatečně fit a kvalifikováno Německo, a to především po politické stránce.

Mít a sdílet společnou měnu totiž neznamená jenom užívání si výhod, ale také zodpovědnost za její sdílení. Tedy i zodpovědnost za to, že přijdu během krize s kredibilní vizí, důvěryhodným řešením a obranou společné měny. S tím nejde dohromady to, že se v Evropě každý týden (a to i v Německu) mění nápady na to, jak postupovat.

Němečtí politici nemají odvahu lidem vysvětlovat, že to byli Němci a Francouzi, kdo začal společná pravidla eurozóny porušovat jako první, a to dokonce opakovaně. Němečtí politici lidem neříkají, že Německo (především německý export) na společné měně velmi vydělává, protože samostatná marka by byla mnohem tvrdší.

Stejně tak z Berlína nikdo nevolá po tom, že pravidla a instituce společné evropské měny je třeba změnit, posílit a přebudovat.

Věci došly už tak daleko, že někteří lidé, o jejichž kompetenci na finančních trzích nelze pochybovat (jako například George Soros), tvrdí, že boj o Řecko už je vlastně prohrán a tato země možná směřuje k divokému bankrotu. Podle Sorose má nyní Evropská unie přistoupit k plánu B (otázka je ovšem, jestli nějaký má) a opevnit alespoň další periferní země eurozóny.

Soros mimochodem navrhuje, že je třeba, aby se místo různých opravdových Finů a opravdových antievropanů a nacionalistů ozvala také mlčící většina „opravdových Evropanů“.

Související