S velkou pompou pohřbívalo dnes Rakousko syna svého posledního císaře Ottu von Habsburga - prvorozeného syna posledního rakouského císaře Karla I. a tím i formálního následníka všech trůnů, jichž byli Habsburci po první světové válce zbaveni.

Nešlo sice o oficiální státní pohřeb, zúčastnili se ho ale vedle špiček rakouské politiky i tři vládnoucí monarchové, dva bývalí vládci a řada šlechticů i zahraničních politiků. Česko zastupoval ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Vlastní pohřební rituál začal ve tři hodiny odpoledne velkou zádušní mší ve vídeňské katedrále svatého Štěpána, a to za přítomnosti asi 1000 pozvaných hostí.

Poté se smuteční průvod za rakví vydal městem, po okružní třídě kolem císařského zámku Hofburg zpět do centra ke Kapucínské kryptě. Tam proběhl tradiční ceremoniál "klepání na dveře", při němž jsou pozůstatky zesnulého vpuštěny dovnitř až poté, co se pozůstalí za něj zřeknou všech titulů a vyznamenání a označí zesnulého za pouhého "smrtelného hříšníka".

V barokní Kapucínské kryptě, pohřebním mauzoleu Habsburků už od počátku 17. století, byla spolu s Ottou uložena i jeho manželka Regina, která zemřela o rok dříve.

Celého obřadu se účastnilo přes 3500 hostí a příhlíželo mu deset tisíc lidí.

Rakousko se vrátilo do dob monarchie

Za živa byl Otto von Habsburg ve své zemi dlouho nežádoucí. Ke své císařské minulosti má totiž alpská republika komplikovaný a částečně komický vztah, napsala německá agentura DPA.

Při snídani si dnešní Rakušan prolistuje Kronenzeitung (Korunní noviny) a zakousne k tomu kaisersemmel (císařskou žemli). Pokud je už dost dlouho zaměstnán ve státních službách, dopracoval se povýšení na hofrata (dvorního radu) a vydělává dost na to, aby si mohl pravidelně dávat kávu s dortíkem v císařském a královském (c.a k.) dvorním cukrářství Demel (K.u.K Hofzuckerbäcker Demel). Jen o pár ulic dále, nedaleko známého hotelu Imperial, nabízí své služby c. a k. dvorní lazebník (K.u.K. Hofbarbier).

"Ve skutečnosti zůstalo Rakousko stále monarchií, bez ohledu na to, že je od konce první světové války republikou," napsal vídeňský deník Kurier jeden den po smrti bývalého korunního prince Otty von Habsburga, který zemřel 4. července ve věku 98 let v sousedním Bavorsku. S láskou opečovávají Rakušané symboly bývalé velikosti.

Také uložení do hrobu prvorozeného syna posledního císaře rakouského je inscenováno jako leskuplný státní pohřeb - přestože za něj nesmí být označen. Téměř všichni politici si považují za čest se zúčastnit, republikánské vojsko udělalo bývalému následníku trůnu špalír. Jeho zásluhy evropského politika za bavorskou Křesťanskosociální unii (CSU), který desítky let žil v jižním Německu, se dostávají do pozadí.

Z právního hlediska byla monarchie v Rakousku odstraněna velmi důsledně, šlechtické tituly a přídomky jsou zakázány zákonem (proto se Otto žijící v Bavorsku mohl jmenovat von Habsburg, ale jeho syn Karl žijící v Rakousku pouze Karl Habsburg). Rakousko Habsburky, kteří v něm vládli stovky let, vypovědělo po roce 1918 ze země a teprve letos v červnu zrušilo pasáž volebního zákona, podle níž se žádný Habsburg nesměl ve volbách ucházet o funkci rakouského prezidenta.

V celé sobotní pohřební inscenaci jde ale spíše o nostalgii a kulturní vzpomínky, než že by si řadoví Rakušané skutečně přáli návrat císařské říše, míní vídeňský politolog Peter Filzmaier.

"Spolkový prezident se ve skutečnosti nemusí vůbec obávat, že bychom tady opravdu chtěli absolutistickou hlavu státu," říká.

 

Jde o krásné vzpomínky na staré dobré časy, kdy bylo Rakousko ve světě mnohem větší a významnější, říká Rudolf Roubinek, autor scénáře v Rakousku legendárního komediálního pořadu My jsme císař. Představuje v něm vrchního hofmistra Seyffensteina, a fiktivní císař Robert Heinrich I. v něm přijímá prominenty.

 

Publikum se na ceremoniálu podle dvorských pravidel podílí s neuvěřitelným nadšením, které je překvapivé i pro mnohé znalce.

"Tenkrát to byl lesk a sláva, všechno bylo imperiální. A to už holt dneska není," vysvětluje Roubinek.

Nekončící ozvěny bývalé slávy totiž přiživuje jedno z nejdůležitějších hospodářských odvětví Rakouska - turistika. Podle studie organizace Wien Tourismus je totiž právě imperiální dědictví pro mnoho návštěvníků hlavním důvodem k cestě do rakouské metropole.

Zámky Schönbrunn a Hofburg, okružní třída s výstavnými městskými domy napodobujícími paláce, španělská dvorská jezdecká škola - to všechno přiláká ročně k Dunaji miliony turistů.

"Habsburci velmi mnoho udělali pro atraktivitu Vídně, a dělají to vlastně dosud," říká mluvčí vídeňské turistické centrály Vera Schwederová. Kromě stavebních památek udělala dynastie z města také centrum umění a kultury: "Všechno to jsou věci, na které můžeme být hrdí," dodává.

 

Skutečné kritické vyrovnání se s minulostí je nejen mezi turisty, ale i mezi domácími vzácné. Většina návštěvníků hledá spíše obraz romanticko-pohádkový než historicky korektní, říká Schwederová.

 

"Císařovna Sisi - ta už se vůbec stala mezinárodní značkou sama o sobě." V Rakousku je všeobecným jevem, že se císařské časy přešlechťují do kýče a vůbec nejsou nazírány prizmatem historické kritiky, dodává Filzmaier.

Při pompézním pohřbu Otty von Habsburga s četnými ceremoniemi nejde u mnoha lidí o nějaký skutečný smutek, ale spíš o pěstování kulturních vzpomínek, říká politolog.

"Pokud bychom to vztáhli ke konkrétní osobě, předpokladem by bylo, že hrála v Rakousku politicky nebo společensky významnou roli. Tu zde ale Otto von Habsburg definitivně neměl," uzavřel Filzmaier.

Související