Rozhodčí řízení je v západních zemích velmi rozšířenou formou alternativního řešení sporů, arbitrabilita (způsobilost sporů k řešení v rozhodčím řízení) bývá často velmi široce vymezena. [1] U nás je však, díky nekorektnímu jednání mnohých rozhodců a související mediální hysterii, často pohlíženo na rozhodčí řízení jako na něco naprosto nemravného, snad i zločinného. Byť je potřeba brát takové názory se značnou rezervou, je bohužel nesporným faktem, že rozhodčí doložky byly a jsou v praxi často zneužívány. [2] Stávající zákon o rozhodčím řízení již není poplatný době ani vývoji judikatury a tak ho čeká novelizace. Zaměřit se chci na poměrně významnou část této novely, která se týká spotřebitelů, tedy přesněji rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech.
Bude-li zákon o rozhodčím řízení schválen tak, jak byl předložen k projednání poslanecké sněmovně, pak přinese pro spotřebitele změny zásadního charakteru. Rozhodčí doložka bude muset být uvedena na samostatné listině a zvlášť podepsána. Podnikatel bude mít za povinnost poučit spotřebitele o tom, co pro něj podpis rozhodčí doložky znamená a rozhodcem ve spotřebitelských sporech bude moci být pouze bezúhonná osoba s vysokoškolským vzděláním v oboru právo. Rozhodce bude mít za povinnost přihlížet k předpisům na ochranu spotřebitele a již nebude moci rozhodovat spor jen na základě zásady spravedlnosti. Zásadní změnou je pak také možnost přezkumu rozhodčího nálezu ve spotřebitelském sporu soudem a to i z důvodů věcných (nikoliv pouze jako dnes pouze z důvodů procesních). Jeden by si řekl, že je to mnoho pozitivních změn a jistě teď zmizí všechny nešvary rozhodčího řízení a „chudáci“ spotřebitelé budou moci klidně spát, protože již se jim nebude stávat, že budou „odsouzeni“ rozhodcem z druhého konce republiky ve věci, o které vlastně ani „nevěděli“. Dle mého názoru je však opak pravdou. Zcela jistě se zkvalitní úroveň práce rozhodců, kteří si kvůli riziku hmotněprávního přezkumu jejich nálezu soudem a jasně dané povinnosti každý nález odůvodňovat dají jistě více záležet na tom, aby bylo rozhodnuto co nejlépe a toto rozhodnutí bylo také řádně zpracováno. Od právníka se pak logicky očekává i elementární úroveň rozhodovací činnosti, zatímco dnes, bohužel, může být rozhodcem opakovaně soudně trestaný jedinec se základním vzděláním. Ve zvýšení úrovně rozhodování však vidím přínos jediný. Pro podnikatele a spotřebitele budou nové zákonné podmínky znamenat výrazně složitější administrativu a že by spotřebitel rozhodčí doložku četl, stejně jako smlouvu hlavní (a snad se i rozhodl, že ji nepodepíše), si iluze nedělejme. Nečíst podepisované smlouvy a další dokumenty, nepřebírat poštu, nereagovat na výzvy soudů či správních orgánů apod. je u nás rozšířeným nešvarem. [3] Často jakoby mnoho lidí žilo v tom, že nějaký dokument či dopis vlastně nemůže ani nic zásadního znamenat a přece o nic nejde. Radost z nového znění zákona pak nebudou mít ani soudci, protože rozšíření možností pro ingerenci obecného soudu do rozhodčího řízení nepochybně zvýší nápad žalob na zrušení rozhodčího nálezu. Zatímco má tedy rozhodčí řízení soudům ulehčovat, zde to bude pravděpodobně naopak. Novelizace zákona o rozhodčím řízení je, zcela jistě, nutná s ohledem jak na vývoj vnitrostání, tak evropské judikaturu i legislativy. Náš zákonodárce byl bohužel až příliš aktivní a ve stávající podobě návrhu zákona se jaksi ztrácí význam rozhodčího řízení jako instrumentu pro rychlé a efektivní řešení sporů, odlehčující soudům.
Přitom problém je, dle mého názoru, trochu někde jinde. Ne v rozhodčím řízení, v rozhodcích, v zákonech, ale v lidech (spotřebitelích) samotných. Úroveň právního povědomí je u nás obecně velmi nízká a lidé často nečtou co podepísují, nic neřeší a v problematické situaci si často „vystačí“ s chytrou radou od sousedky nebo z internetového fóra. Zákonodárce, by měl, dle mého názoru, místo vymýšlení krkolomných novel, věnovat pozornost právě velmi nízkému právnímu povědomí ve společnosti a dát v rámci vzdělávacího procesu více prostoru nauce o tom, kdo má jaká práva a jaké povinnosti, jak se jich dovolávat a jak předcházet situacím, z hlediska práva, problematickým. Dle jedné staré římskoprávní zásady totiž náležejí práva pouze bdělým. A osobě neznalé, lehkomyslné, skutečně ani sebelepší zákon nepomůže.
Na závěr bych zmínil jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém se k ochraně spotřebitele říká: „Je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti.“[4]
…………………………………………
[1] K rozšířenosti rozhodčího řízení v jiných evropských státech viz. např. A. Bělohlávek v Bulletinu advokacie č. 9, roč. 2007.
[2] Např. viz. Veřejnýo chránce práv žádá zákaz doložek ve spotřebitelských smlouvách http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2011/?tx_ttnews%5Btt_news%5D=1001531&cHash=f0af94e4a2cda2d91a6e6c4450aa6300
[3] V této souvislosti si dovoluji ocitovat P. Vrchu, soudce NS ČR: „V praxi dochází k situacím, kdy mnozí občané přistupují k uzavírání různých smluv i rozhodčích doložek nezodpovědně, přičemž později (rozuměj v případě zahájeného rozhodčího sporu či soudního řízení o neplatnost vydaného rozhodčího nálezu) namítají, že jim nebyl druhou stranou dán dostatek prostoru k prostudování návrhu té které smlouvy a že – bohužel – v rychlosti a neuváženě podobné návrhy akceptovali. Lze pochopitelně precizovat stávající právní úpravu, ovšem bez zodpovědného přístupu právních subjektů při uzavírání smluvních závazků, lze jen stěží v daném směru hledat nějaké uspokojivé řešení a očekávat, že prostřednictvím podobných novelizací dojde ke změně stávajícího stavu.“ (prezentováno na www.vrcha.webnode.cz) a T. Pallu ze Sdružení obrany spotřebitelů: „Samozřejmě mnoho spotřebitelů vůbec netuší, že rozhodčí doložku sjednali, protože smlouvu, natož smluvní podmínky, které jsou většinou napsány velmi drobným písmem, vůbec nečtou“ (prezentováno na www.epravo.cz).
[4] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. N 23 Cdo 1201/2009 ze dne 29. 6. 2010
