Německý postoj vzbudil velké pozdvižení. Země střední a východní Evropy jej chápaly jako útok na euroatlantickou vazbu, zatímco Západoevropané (hlavice jsou umístěny také v Belgii, Nizozemsku a Itálii) jako signál k přehodnocení vlastních aranžmá. Ne, že by podobné hlasy nebyly z Berlína slyšet dříve. Průlomem však byla změna postoje tradičně atlantistické CDU/CSU a její razantní artikulace na vládní úrovni v důsledku tlaku tehdy velice silných liberálů, kteří ze stažení udělali jedno z hlavních témat volební kampaně.
Dnes by se mohlo zdát, že horké hlavy vychladly a téma upadlo v zapomnění. Lisabonský summit NATO přinesl kompromis, kdy vágní přihlášení Aliance k jadernému odzbrojení vedlo k umírnění německé rétoriky. Kancléřka má ostatně dost starostí s řešením situace v eurozóně a liberálové se potácejí v hluboké vnitřní krizi. Pod povrchem to však začíná vřít, a to na všech třech úrovních problému – vnitropolitické, transatlantické i technicko-ekonomické.
Stahovat či nestahovat: Tři roviny problému
Post-fukušimské rozhodnutí o ukončení provozu jaderných elektráren ve své logice delegitimuje i další setrvání zbývající dvacítky hlavic, umístěných na základně v porýnském Büchelu: Pokud veřejnosti prezentuji jako bezpečnostní riziko elektrárnu, těžko mohu hájit skladiště zbraní. Vládní koalice je navíc v politické defenzivě. Opoziční sociální demokraté a především zelení, kteří v průzkumech i zemských volbách dosahují bezprecedentní podpory okolo 25 %, jsou ve svých odzbrojovacích požadavcích tradičně mnohem radikálnější a na své straně mají veřejné mínění. Debata se nevede o tom, jestli o stažení usilovat, ale s jakou razancí, v jakém časovém horizontu a na koho se ohlížet.
Mezinárodní dimenzi určují zejména jednání o aktualizaci obranné strategie NATO (NATO Defence and Deterrence Posture Review), která bude představena v příštím roce. Němci se budou snažit zasadit stažení do širší strategické logiky oslabení významu nukleárního elementu. Zároveň si jsou ale velice dobře vědomi, jaký problém to představuje pro spojence na východ od Odry a Nisy, pro které jsou jaderné zbraně nejsilnějším symbolem americké bezpečnostní garance (zatímco o jejich reálné vojenské bezúčelnosti nikdo nepochybuje).
Rozložení karet zdánlivě nahrává zachování statu quo, který však není nadále udržitelný. Německé letectvo totiž právě prochází modernizací, kdy ze starších letounů typu Tornado přezbrojuje na novější Eurofighter, který ovšem není k nesení jaderných hlavic uzpůsoben. Současný systém, kdy jsou americké hlavice umístěny na německých letadlech, je tak udržitelný jen do let 2015-2020, kdy dolétají poslední Tornada. Případná úprava Eurofighterů by byla nejen finančně náročná (odhady hovoří o 300 mil. EUR), ale především politicky sebevražedná a vyžadovala by v současné situaci jen velmi těžko představitelnou dohodu mezi CDU/CSU a opozicí. Rozhodnutí by navíc muselo padnout velmi brzy.
Ne hrozba, ale příležitost
Co na první pohled vypadá jako černý scénář rozpadu transatlantické bezpečnostní vazby, však může vést k jejímu znovuzrození ve střízlivější a aktuálnější podobě. Německá vláda odmítá jednostranné kroky a zaručuje, že konečné rozhodnutí musí uspokojit všechny členy NATO. Ohled na spojence je dnes také hlavní motivací na straně Washingtonu, který usiluje o úspory ve svém astronomickém vojenském rozpočtu a modernizace jaderného arzenálu v Evropě nepatří mezi priority. Vypuštěním pokusného balonku mohla být nedávná zpráva japonského deníku Asahi Shimbun, podle nějž Spojené státy o stažení svých taktických zbraní z Evropy již v rámci NATO diskutují.
Před Aliancí proto stojí zásadní výzva v podobě nalezení nového konceptu odstrašení bez amerických atomových zbraní v Evropě, který by dokázal definitivně překročit stín studené války, ušetřit náklady a zároveň ujistit všechny spojence, že bezpečnostní garance Spojených států nadále platí. Nebude to jednoduché a je dost možné, že noví členové si na něj budou zvykat jen obtížně. Jeho výhodou by však měla být dlouhodobá udržitelnost, která již u současného aranžmá není možná.
Jakub Eberle
Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky
