Bratrská pomoc po saúdsku

Spolupracovnice AMO Naďa Aliová se Bahrajnu věnovala ještě před saúdskou invazí, přičemž byly uvedeny kořeny současné krize a objasněn geopolitický význam země. Možnost saúdské intervence však v daném textu zvažována nebyla. To, že k ní nakonec došlo, bylo především důsledkem vyhrocenosti situace, která se bahrajnské vládnoucí rodině a sousedním Saúdům dost možná jevila jako boj o přežití. Snaha o vyřešení bahrajnské krize prostřednictvím invaze navíc odpovídala povaze saúdské zahraniční politiky, která přes svůj konzervatismus v kritických momentech dovede použít sílu pro zachování status quo. Příkladem budiž Jemen v roce 2010.

Je vhodné zde věnovat několik slov termínu „invaze“, kterým je možné saúdskou intervenci označit. Saúdské jednotky podpořené několika sty policisty ze Spojených arabských emirátů totiž sice vjely do Bahrajnu v polovině března 2011 v souladu s pozváním ze strany bahrajnského absolutistického panovníka a s požehnáním Rady pro spolupráci arabských zemí Zálivu (GCC), avšak stalo se tak proti vůli většiny bahrajnských občanů. Není proto divu, že to za invazi označila i nejdůležitější bahrajnská šíitská opoziční strana al-Wifáq.

Socha svobody se zavázanýma očima

Američané se před invazí veřejně stavěli proti silovému řešení krize a byli akcí Saúdů pravděpodobně překvapeni a postaveni před hotovou věc. Podíl USA na saúdské invazi tak spočívá pouze v tom, že svůj odpor vůči silovému řešení před svými arabskými spojenci dostatečně tvrdě neobhajovaly a tím umožnily nejen invazi, ale i následnou vlnu nových represí. Strach z Íránu a šíitů kombinovaný se snahou nezhoršit si vztahy s regionálními spojenci donutil USA zavřít oči nad intervencí a znovu tak světu ukázal schizofrenii americké zahraniční politiky balancující mezi mocenskou politikou a podporou lidských práv. USA přitom měly k dispozici minimálně dvě páky na změnu saúdského postoje: omezení vzájemné bezpečností spolupráce a hrozbu zvýšení veřejného tlaku americké diplomacie na dodržování lidských práv v Saúdské Arábii.

Národní dialog po bahrajnsku

Bahrajnský režim počátkem června zahájil tzv. národní dialog, jehož oficiálním cílem bylo vyřešení krize skrze dialog mezi opozicí a režimem. Dále byl z příkazu krále vytvořen panel, který má vyšetřit režimní zásah proti demonstrantům. Rozsah jeho vyšetřování je však časově omezený. Perzekuce přitom nadále pokračuje. Samotný „národní dialog“ se navíc stal nedůvěryhodným, protože v něm dominovali příznivci stávajícího režimu a opozice dostala jen minimální prostor vyjadřovat své požadavky. To donutilo hlavní opoziční stranu al-Wifáq z národního dialogu odejít. Režim se také pokusil o kosmetické parlamentní reformy, které al-Wifáq obratem označil za divadlo.

Jasněji než režimní proklamace vypovídá o situaci v Bahrajnu podoba represí. Podle Bahrajnského centra pro lidská práva bylo v důsledku potlačování protestů zadrženo více než 1400 protestujících, 180 lidí bylo odsouzeno stannými soudy a 31 zabito. Desítky bahrajnských novinářů se stali obětí režimní perzekuce. Někteří byli zatčeni, jiní museli uprchnout. Operace bezpečnostních sil provází nepřiměřené a často nesmyslné použití síly, jako střelba do demonstrantů či bití náhodně vybraných šíitů. Režim se také snaží o oslabení šíitské identity. Důsledkem je zničení 30 šíitských mešit - oficiálně z důvodu nelegální výstavby. Po vyhnání demonstrantů z Perlového náměstí v hlavním městě se režim také snaží zahladit památky na udušenou revoluci. Nejhmatatelnějším příkladem je destrukce tamějšího monumentu.

Pacienti v nemocnicích podezřelí z účasti na demonstracích byli bezpečnostními složkami často biti a vězněni. Fyzickým napadením, svévolnému zatýkání a výhružkám se nevyhnul ani nemocniční personál. Ze strany bahrajnského režimu přitom nešlo o individuální excesy ale o systematickou kampaň, proti které protestovala široká škála organizací, včetně Americké zdravotnické asociace. Ve světle těchto represí se proto snaha režimu o národní dialog jeví spíše jako úsilí o zkompromitování a uplacení části opozičních představitelů.

Na shledanou v lepších časech

V bahrajnské krizi prohráli všichni. Saúdové tím, že sice potlačili revoluci, ale neodradili opozici od dalších protestů. Vládnoucí sunnitská bahrajnská rodina tím, že si intervencí potenciálně vykopala vlastní hrob, protože něco takového jí většinová šíitská populace nezapomene. Opozice zase svojí nejednotností nedokázala včas dotáhnout revoluci zdárně do konce. Írán se celou dobu jen díval přes vodu, aby viděl, že historická příležitost opanovat Záliv, odešla stejně rychle, jako se objevila. A USA před očima světové veřejnosti opět prohrály svůj boj o zahraniční politiku opřenou o ideu lidských práv.

Bahrajnská ekonomika byla protesty těžce poškozena a přetrvávající politická nestabilita se na ní bude dále negativně podepisovat. V zemi bude pokračovat politický pat s neústupnou opozicí na straně jedné a vystrašeným režimem chráněným zahraničními jednotkami na straně druhé. Jedinou šancí, jak se vyhnout dalšímu násilí, je ukončení represí a zahájení nového národního dialogu iniciovaného režimem, tentokrát však se skutečným záměrem nalézt celonárodní usmíření a zásadně reformovat politický systém, ozbrojené složky a ekonomiku.

Období prosperity v Bahrajnu skončilo a společenský vývoj je na dlouhou dobu paralyzován. Pokud si však někdo na Blízkém východě dokáže zapamatovat jména svých mučedníků nehledě na množství prolité krve či propast času, pak jsou to šíité. Bahrajnské poučení z krizového vývoje proto v případě neodstranění příčin protestů dopadne stejně jako v případě toho československého. – Ve chvíli, kdy velkému saúdskému bratru dojdou síly, bahrajnské masy opět povstanou. Pak bude ovšem nejspíš na tahu pro změnu Írán.

 

Jan Kužvart

Autor je spolupracovníkem AMO

Související