Čas kapitulace a rekapitulace

Západní mocnosti nyní vyzývají Kaddáfího ke složení zbraní a vzdání se zbytku moci, kterou ještě má. Těžko říci, zda poslouchá. Pro povstalce, Západ a NATO jsou tyto dny chvílemi triumfu. Aliance dokázala vyhrát i přesto, že šlo o komplikovanou vojenskou kampaň nového typu, se kterou NATO nemělo zkušenost a do níž bylo nečekaně vrženo. V příštích měsících a letech budou nepochybně vycházet na veřejnost informace o úzké spolupráci mezi NATO a povstalci. Tato spolupráce a myšlenka, že pro ochranu civilistů dle rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973 je fakticky nutné odstranit Kaddáfího režim, jsou nepochybně diskutabilní. Jisté však je, že pokojné předání moci bylo pro Kaddáfího nestravitelným soustem a mírové řešení proto nebylo možné.

Následující týdny rovněž ukážou, budou-li o to západní média stát, světu zvěrstva, kterých se Kaddáfího režim dopouštěl. Od masových hrobů z dob minulých po poslední hromadné popravy, systematické znásilňování, nesmyslné a nevybíravé ostřelování měst a vesnic, které si dovolily projevit nesouhlas s vládou „milovaného bratrského vůdce“. Nejkřiklavějším příkladem je v tomto směru město Misuráta, které bylo dlouhou dobu obléháno Kaddáfího jednotkami. Do svých domovů se v těchto dnech vracejí političtí vězni. Jen v samotném Tripolisu jich bylo mezi 30 000 až 75 000. Přesné číslo nebude asi nikdy známo. Mezinárodní trestní soud každopádně může poděkovat Kaddáfího režimu za to, že mu nechal tolik důkazů o svých zvěrstvech včetně rozkazů osobně podepsaných jeho předními pohlaváry. Důvod, proč tomu tak je, je nasnadě: Kaddáfí a jeho stoupenci si mysleli, že vyhrají, a tak se nesnažili důkazy včas zničit.

Spolupráce NATO a povstalců – partnerství z rozumu

Libyjská Národní osvobozenecká armáda (jak se řadové jednotky povstalců oficiálně nazývají) vybojovala řadu vítězství díky své závěrečné strategii, neúnavné podpoře NATO a materiální a finanční podpoře některých států – zejména Francie, Kataru a Velké Británie. I přes zbrojní embargo křižovala libyjské nebe letadla plná munice a zbraní. I přes počáteční důraz na ochranu civilistů se letecké a námořní bombardování NATO ke konci konfliktu soustředilo právě na místa, kde se vzápětí odehrály rozhodující útoky povstalců…

Válka v Libyi byla v závěrečné fázi provázená relativně nízkým zájmem západní veřejnosti, například ve srovnání s válkou v Afghánistánu, a povrchním zájmem většiny médií, která konflikt šmahem označovala termínem „pat“ (“stalemate”). Zatímco reportér BBC připravoval v posledních týdnech konfliktu reportáž původně pojmenovanou „Povstalecká fronta kolabuje“ poté, co mu bylo umožněno shlédnout zhruba 15 zoufalých rebelů snažících se ubránit vesnici jižně od Tripolisu, neuvědomoval si, že tím perfektně plnil svoji roli v dezinformační válce, protože několik tisíc bojovníků s těžkou technikou připravujících se probít na sever k Tripolisu tak zůstalo médii i režimem nepovšimnuto. Z hlediska minimálního pohybu fronty šlo sice dlouho o pat, ale z hlediska rovnováhy válčících sil nikoliv, protože zatímco jedna strana cvičila nové jednotky, druhá byla deptána nálety NATO. Změněná rovnováha sil se pak projevila v závěru konfliktu zásadní a prudkou změnou jeho dynamiky. Jen lidé, kteří konflikt pozorně sledovali, ví o dělostřeleckých duelech mezi loděmi NATO a Kaddáfího jednotkami, o výcviku speciální jednotky, která posléze zajala Sajfu l-Isláma či například o přesném datu povstání v Tripolisu, které nebylo spontánní ale pečlivě koordinované včetně vylodění 1000 bojovníků u Tripolisu, kterým lodě NATO zajistily krytí.

Alianční dilemata

Co se týče další mezinárodně-bezpečnostní a chtě nechtě i mocenské role NATO v regionu Blízkého východu a severní Afriky, tak je třeba říci, že účast NATO v konfliktu v Libyi přinesla Alianci řadu otázek. V první řadě se jedná o obranný charakter NATO. Má NATO bránit jen své členské státy anebo i hodnoty, které vyznávají, i mimo Evropu? V druhé řadě pak jde o postoj NATO vůči konceptu státní suverenity, pokud se tento dostane do zásadního rozporu se stavem lidských práv v dané zemi. Debata o těchto otázkách bude nepochybně ovlivňovat směřování Aliance v dalších letech a nedá se vyloučit, že vývoj v arabském světě zanedlouho postaví Alianci před další intervenční dilema.

 

Jan Kužvart

Autor je spolupracovníkem AMO

Související