Ekonomové, kteří se věnují rozvojovým zemím, vynikají ve schopnosti upozorňovat na to, že rozvojová pomoc je často založená na dávno vyvrácených teoriích, naivně skáče z jednoho "zaručeného" řešení chudoby na druhé, nemá prokázaný dopad na ekonomický růst, je nedostatečně či špatně vyhodnocovaná a může mít škodlivý dopad na politické prostředí v cílových zemích. Hranice mezi konstruktivní kritikou a hnidopišstvím je tenká a čtenář jejich knih, článků a blogů může snadno získat dojem, že by rozvojovou pomoc bylo nejlépe zrušit, nebo přinejmenším že je sice třeba nadále se snažit lidi v chudých zemích podporovat, ale že nemáme tušení, jak na to.

Jestliže způsob, jakým rozvojovou pomoc prezentují některé rozvojové agentury a neziskové společnosti, je zjednodušující a přehnaně optimistický, rozvojoví ekonomové ve své kritice zachází do opačného extrému. Rozvojová pomoc zlepšuje životy miliónů lidí a má smysl ji podporovat jak tlakem na štědrost své vlády, tak osobně. Zároveň samozřejmě platí, že některé druhy rozvojové pomoci jsou efektivnější než jiné, a totéž platí o způsobech, jak ji podporovat.

Počínaje tímto příspěvkem v příštích několika měsících se postavím své ekonomické přirozenosti a místo sžíravé kritiky rozvojových politik zkusím pro sebe objevit a čtenářům předložit konkrétní případy rozvojové pomoci, která má pozitivní dopad. Klíčové jsou politiky národních a mezinárodních rozvojových agentur (v roce 2009 vydaly na rozvojovou pomoc 130 miliard dolarů, proti 22 miliardám ze soukromého sektoru zahrnujícího hlavně neziskové organizace a nadace), o nich se ale ještě relativně dost píše a mnoha lidem se mohou zdát příliš abstraktní. Mě zde zajímá jiná otázka: jak má své peníze rozumně darovat člověk, který jimi chce pomoci svým bližním v chudých zemích?

Jedno z hlavních pravidel, která by mohla výrazně posílit pozitivní a utlumit negativní dopady rozvojové pomoci je, že dárci, ať už rozvojové agentury nebo neziskové organizace, by se měli specializovat nebo prostředky umisťovat do společného hrnce. To by změnilo současný stav, kdy v každé rozvojové zemi operují stovky či tisíce organizací, které se překrývají ve svých činnostech, užírají už tak omezenou administrativní kapacitu místní administrativy a vytváří nepřehledné a tudíž netransparentní prostředí.

Já rovnou zmíněné pravidlo o specializaci poruším, když si každý měsíc vyberu jiný příklad rozvojové pomoci, kam investuji desátek svého příjmu (člověk bývá při výběrupozornější, když jde o jeho vlastní peníze) a který představím na svém blogu.


V říjnu začnu sérii příspěvků o rozvojové pomoci netradičně - budu se věnovat pomoci humanitární. Ta se od rozvojové liší tím, že neřeší dlouhodobé zlepšování životních podmínek, ale snaží se ulehčit bezprostřední následky přírodní nebo lidmi způsobené katastrofy. Takovou kafastrofou je extrémní hlad, kterému nyní čelí podstatná část obyvatel východní Afriky — Súdánu, Jižního Súdánu, Etiopie, Keni a především Somálska, kde na podstatné části území probíhá hladomor. Situace ve východní Africe názorně ukazuje několik faktů, souvisejících s humanitární pomocí a hladomory.

Zaprvé, jak ve své slavné knize Chudoba a hladomory argumentuje nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen, hladomory nejsou primárně způsobené celkovým množstvím jídla, které je k dispozici, ale tím, že lidé k němu nemají přístup nebo si ho nemohou dovolit. A k takové situaci dochází především ve společnostech, kde nefungují základní demokratické mechanismy. Sen zdokumentoval, že bez výjimky ke všem hladomorů ve 20. století došlo v nedemokritických zemích. Během bengálského hladomoru roku 1943, který Amartya Sen sám prožil, byly například zásoby jídla větší než v některých z předchozích let. Podobně Charles Kenny z Center for global development argumentuje v magazínu Foreign Policy poukazuje na výzkum, podle kterého při velkém čínském hladomoru roku 1959 byla úmrtnost vyšší v oblastech s toho roku vyšší úrodou. Za hladomor tedy primárně nemohla neúroda, ale redistribuce potravin centrálními plánovači.

Je pravda, že ve východní Africe kvůli dvěma špatným obdobím dešťům v řadě došlo k nejslabší úrodě za 17 let. Úrovně hladomoru ovšem krize zatím dosáhla pouze v Somálsku, kde deště nebyly o nic slabší než jiných zemích regionu, které ale už dlouho trpí stavem bezvládí, kde oficiální vláda ovládá pouze hlavní město a jeho bezprostřední okolí a není schopná efektivně provádět či alespoň koordinovat distribuci potravin ve své zemi. Velká část území je navíc pod kontrolou islamistické skupiny Al-Shabaab, která roku 2009 zakázála na svá území vstup humanitárním pracovníkům, jež v případě porušení zákazu neváhá zabíjet. V poslední době sice zákaz místy uvolňuje, ale vzhledem tomu, že Al-Shabaab je spíše volným seskupením ozbrojených band než centralizovanou organizací, není divu, že humanitární organizace jsou zůstávají opatrné, pokud jde o vysílání svých pracovníků do příslušných částí Somálska.

Zadruhé, účinná rozvojová pomoc může působit jako prevence humanitárních krizí. Owen Barder upozorňuje na skutečnost, že ačkoli Etiopie i dnes čelí velkému hladu, situace se nedá srovnat s hladomorem, který v ní nastal roku 1984: "během uplynulých dvou dekád byly provedeny investice, které zásadně změnily schopnost Etiopie vyrovnat se se špatnými dešti. ... rozhodná vláda, podporovaná zahraniční pomocí, ustanovila systémy, které učinily Etiopii odolnější a zabránily tentokrát opakování minulých tragédií." Zároveň platí, že včasná a účinná humanitární pomoc může mít positivní vliv na dlouhodobý rozvoj. V případě extrémního hladu například proto, že hlad v útlém věku má škodlivý vliv na inteligenci a tedy i příjem v dospělosti.

Existují pravidla, kterými bychom se měli při darování prostředků na humanitární pomoc řídit? Napadají mě dvě. Zaprvé je třeba zvážit, nakolik je postižená země schopná vyrovnat se s následky katastrofy sama. Zemětřesení na Haity i tsunami v Japonsku jsou bolestivá neštěstí, kapacita vyrovnat se s nimi je ale v každém případě diametrálně odlišná. Zadruhé, ještě více než v případě dlouhodobé rozvojové pomoci zde platí, že pro účinnou intervenci je klíčová dobrá logistika a koordinace, kterou několik velkých organizací se zkušenými terénními pracovníky zajistí lépe než obrovský počet malých, ad hoc založených nadací. Jen v USA bylo údajně za účelem pomoci Japonsku po ničivém tsunami zřízeno přes 4500 nových neziskovek.  Na posledním uvedeném odkazu také Chris Blattman z Yaleské univezity výtižně shrnuje obě zde popsaná pravidla: "Lidi: Pokud už cítíte potřebu posílat peníze do jedné z nejbohatších zemí planety, podpořte alespoň prosím některou již existující organizaci."

V Somálsku a okolních zemích celkem 12,4 milionu lidí potřebuje humanitární pomoc a peněz není nazbyt. Humanitární organizace zde dělají mnoho záslužné práce, často v rizikových podmínkách. První výše uvedenou podmínku východní Afrika nepochybně splňuje. Druhou můžete splnit darováním peněz přes zkušené zastřešující organizace jako je britská Disasters Emergency Committee (možnost darovat zde) nebo americká International Rescue Committee (zde). V českém prostředí je největší a nejzkušenější organizací nyní aktivní ve východní Africe Člověk v tísni (zde).