Pozorný pozorovatel a kritický občan Havel

Když divadlo Na Zábradlí na podzim roku 1963 uvedlo Zahradní slavnost, bylo jasné, že na scénu vstupuje výrazný mluvčí dosud málo zřetelné části kulturní veřejnosti. Zatímco jeho marxističtí kolegové a přátelé se pokoušeli teoretické základy režimu revidovat, Václav Havel tehdejší vládnoucí ideologii důkladně prostudoval a ve své první hře ji jejími vlastními prostředky dokonale demaskoval. Nebyla to žádná komunální satira – bylo to rázné odmítnutí všudypřítomné a všemohoucí „dialektické metafyziky“ systému.

Havel začínal jako pozorný pozorovatel české společnosti a svá zjištění si nenechával pro sebe. Když na přelomu let 1968 a 1969 Listy otiskly polemiku Václava Havla s Milanem Kunderou, bylo zřejmé, že dosavadní pozorovatel se rozhodl vyjadřovat k zásadním a politickým otázkám i jako kritický občan. V roce 1975 Václav Havel v dopise Gustávu Husákovi podrobně popsal stav československé společnosti. Tehdy se vydal na cestu osobního nasazení pro věc lidských práv. Zcela logicky se o dva roky později stal vůdčí osobností Charty 77, v téže logice napsal v roce 1978 zásadní esej Moc bezmocných, zpřesnění diagnózy společnosti ovládané nikoli dr. Husákem, ale strachem. Havel tu poprvé formuloval možná východiska pro ty, kdo se nechtěli smířit se stavem společnosti: nabídl jim možnost přijmout osobní odpovědnost a připravit se na „existenciální revoluci“, jež měla být především „mravní rekonstitucí společnosti“.