Třebaže zákon usiluje o transparentní a efektivní financování výzkumu, zelený je strom života a skutečnost leckdy vypadá jinak. Proutkařský výzkumný projekt (poprvé zmíněný zde) již téměř vstoupil v notorickou známost, příkladů však najdeme jistě více. Na jednom z nich se pokusím naznačit, kudy by se snad mohla ubírat cesta k lepší praxi.

„Novinka“ za 30 M

Ještě jako člen Rady pro výzkum jsem byl osloven člověkem, který byl silně znechucen praxí jistého ministerstva, taky sponzorujícího „výzkum“. Jeden z jeho projektů (za 30 milionů) měl za úkol vyvinout něco, co je v podstatě běžně dostupné na bázi komerčních produktů za výrazně nižší cenu.

Argumenty toho člověka mi zněly poměrně přesvědčivě, byl schopen mi poslat i některé bližší detaily a jeho závěr měl alarmující vyznění: jsou to vyhozené peníze. Když se něco takového dozví člen Rady pro výzkum, neměl by jen pokývat hlavou a povzdechnout si nad dalším důkazem zkaženosti světa - jeho úkol je hledat cesty k efektivnímu financování výzkumu.

Protože šlo o obor, který je poměrně vzdálený tomu mému, požádal jsem o názor dva své známé, experty, jejichž zaměření tomu odpovídá. „Paskvil“ a „zoufalství“, zněly ve stručnosti jejich odpovědi. Rada pro výzkum nemá žádnou moc, jak zarazit neefektivní projekt, jejím úkolem je však radit vládě a předkládat návrhy státního rozpočtu na výzkum. Pokud některé ministerstvo nedokáže se svým výzkumným rozpočtem nakládat hospodárně, měla by Rada navrhnout přesun jeho prostředků jinam - jiným poskytovatelům (mezi tzv. poskytovatele patří ministerstva, Grantová a Technologická agentura a Akademie věd). S touto poznámkou jsem přeposlal základní informace o projektu třem místopředsedům a sekretáři Rady v době, kdy se Rada rozpočtem zabývala.

Nechť si to odborníci vyříkají

Reakce byla rychlá. Příslušný úředník sekretariátu přeposlal mé poznámky s omluvou za nevhodná vyjádření pisatele příslušnému úředníku daného ministerstva. Ten konal vzorně: mým podnětem se budou zabývat a pokud se domnívám, že jejich projekt byl neadekvátně vyhodnocen, mohu navrhnout alternativní hodnotitele: jestliže ti dojdou k výrazně jinému doporučení než hodnotitelé původní, bude se věc řešit dále. Férová nabídka. Znovu jsem tedy oslovil zmíněné dva experty, zda by projekt vyhodnotili v roli oponentů. Ano - ale pod podmínkou, že zůstanou v anonymitě - tak jak je při oponenturách projektů běžné. Což je pochopitelný požadavek v malém rybníčku, kde se hodnotitelé a hodnocení ve svých rolích střídají skoro tak rychle jako děcka při hře na četníky a zloděje.

Kvalitu expertů, které jsem navrhl, lze těžko zpochybnit. Měřeno běžnými standardy - jejich publikační výkon v impaktovaných časopisech je řadí k naší špičce, navíc si získali důvěru Rady pro výzkum, která je zvolila do svých poradních komisí. Sice si dali na čas, ale jejich posudky zněly jasně: z projektu není zřejmé, zda o výsledky projektu bude mít někdo zájem, rozpočet je nadhodnocený v mnoha oblastech, nedostatečná je rešerše současného stavu problematiky, navrhované řešení není dostatečně nové. Projekt jde špatným směrem, protože chce nově vyvíjet metody bez zúročení kvalitních existujících postupů.

Další postup úředníků byl zdánlivě zcela logický: odborníci se liší ve svých názorech, ať se tedy sejdou a vyříkají si to z očí do očí. Drobným opomenutím však bylo, že tu nejde o akademickou disputaci, kdy se zastánci teorie A učeně, byť vášnivě, přou se zastánci teorie B, aby si poté spolu přátelsky vypili kafe. Jde tu o peníze, přičemž je požadováno nestandardní vystoupení oponentů z anonymity. Něco takového by u typického oponenta, který je kritický, znamenalo sice velký vlastenecký počin, ale zároveň i finanční sebevraždu vlastního výzkumného týmu: málokdo se k tomu odhodlá.

Události pak měly očekávaný spád: sešla se komise, zorganizovalo se průběžné oponentní řízení, řešitelé vysvětlili, jak je jejich výzkum potřebný a jak se dodateční (nepřítomní) oponenti mýlí, komise pokývala, jak je vše v pořádku a netřeba měnit předchozí rozhodnutí a náměstek napsal dotčený dopis Radě pro výzkum, co že si to její člen drze vyskakuje. Ostatní členové Rady jen zívli a mračili se, co zdržuji s takovými drobnými, když se řeší velký rozpočet s 26 miliardami a ve dvanáct se má podle jednacího řádu končit a jít na oběd. Úředníci si spokojeně odfajfkovali další vyřešený problém.

Vyřešený problém?

Problém je ale někde jinde. Nejde ani tak o samotný podezřelý projekt, jehož rozpočet je v řádu promile vůči tomu, co má Rada v zodpovědnosti (srdce mi krvácí při psaní něčeho takového, když si vzpomenu na své příbuzné - živnostníky, co tu legraci platí ze svých daní). Jde o to, jak lehkovážně se přistupuje k systému, který by měl finance na výzkum efektivně alokovat:

Na projekt původně psali posudek pouze dva domácí oponenti, žádný zahraniční. Jeden z těchto oponentů dal plný počet bodů (!) s tím, že v takovém případě stačí u každé otázky napsat „bez výhrad“. Druhý snížil z plného počtu jen nepatrně a sice v položce hodnotící zda „realizace projektu významně přispěje ke stimulaci trhu“. Zatímco první oponent i zde věc odbyl suverénním „bez výhrad“, druhý připustil, že získané výsledky nepředpokládají žádnou realizaci v podobě stimulace trhu. Domnívám se, že tento oponent byl pravdě blíž - odběrateli výsledků měly být úřady spadající pod stát a jejich komercionalizaci si lze jen stěží představit. Zásadní chybu tu vidím v tom, že přidělení maximálního počtu bodů se nemusí nijak zdůvodňovat - vysvětlovat musíte teprve to, když nějaké body strháváte. Za správnější bych považoval přesně opačný postup: vysvětlovat by se mělo spíše každé navyšování bodů oproti nule - jde přeci o utrácení veřejných peněz.

Podle bodového hodnocení projektů se sestaví jejich žebříček a finance potečou těm, co jsou hodně nahoře. V případě daného ministerstva oponenty navrhuje tajemník rady daného programu (úředník ministerstva), případně zpravodaj (členy rady programu, který od předsedy rady dostal projekt na starost). Volbou benevolentních či přísných oponentů lze tedy žebříčkem projektů slušně zahýbat. Sice žádný systém není ideální, ale domnívám se, že Grantová agentura ČR to má řešené lépe: hodnotitelé mají projekty přidělovány losem a navzájem neví, kdo co hodnotí. Povinně musejí projekty roztřídit: 30 % projektů dostane A, 40 % projektů B, 30 % projektů C. Celkem čtyři lidé nezávisle na sobě nejprve musí takto všechny projekty rozřadit. Teprve pak se pozná, co jak kdo hodnotil - a pokud by se někdo kamarádíčkovsky příliš lišil svým hodnocením od ostatních, bude to podezřelé. Céčkové projekty se rovnou odstřihnou a zbylé A a B se rozešlou zahraničním hodnotitelům. Na základě jejich posudků se znovu sestaví pořadí, roztřídí na A (30 % zúžené skupiny), B (40 %) a C (30 %): finance pak většinou zbudou na ty, kteří zůstanou ve skupině A tvořící cca 20 % z původního počtu projektů. Přestože vždycky budou nespokojení, tlak na odstranění subjektivních vlivů je tu mnohem větší než v případě zmiňovaného ministerstva. Tam dva dodatečné posudky oponentů zcela opačného názoru poté, co již bylo učiněno rozhodnutí, žádný dopad neměly.

Čerstvý vítr?

Žasnu ovšem, jak členy Rady nechávají tyto věci chladnými: kvůli nějakým 30 milionům se nebudeme zdržovat od systémovější práce nad rozpočtem. Dané ministerstvo ale ročně rozděluje přes půl miliardy korun na výzkum. Zda mají výsledky nějaký smysl? Zda se o projektech rozhoduje patřičně zodpovědně? Kdo by se zdržoval takovými malichernostmi. Ale - buďme optimisté, článek v sobotních Lidových novinách nám slibuje „čerstvý vítr pro českou vědu“ (LN 22.10.2011), nedávno jmenovaný poradce premiéra pro vědu Petr Fiala (sám člen Rady od roku 2008) slibuje změnu: „noví členové rady by měli mít zkušenosti, potřebnou odbornost, chuť pracovat, ale i dostatek času,“ a jak říká - prý nebude těžké takovou radu v praxi sestavit. Inu - optimismu není dneska nikdy dost a tento konkrétně panu poradci velmi závidím. Rád se budu mýlit.