Jak se dalo očekávat, řecký premiér Papandreu vysvětluje myšlenku referenda především tak, že „chce získat silný mandát a zajistit řeckou participaci a oddanost evropskému kurzu“. Patrně má na mysli to, že kritici vlády by museli v přímé konfrontaci přiznat, že chtějí odejít z eurozóny se všemi důsledky.

Jenže to trošku nepromyslel – takové referendum by se muselo konat hned, a nikoli za dva měsíce.
Leckdo – jako například Paul Krugman – uvažuje o tom, že mezitím dojde k tzv. runu na italské banky a další zastávkou bude Francie.

Francouzský tisk dokonce upozorňuje na to, že Papandreu patrně čelil nebezpečí vojenského puče. Svědčí prý o tom náhlá výměna nejvyššího velení armády.

Ještě doporučím tři zajímavé či důležité texty, které se v posledních dnech objevily ve Financial Times.
Ekonom Willem Buiter, který publikuje už jen zřídka, upozornil už v pondělí, že program stomiliardové rekapitalizace bank nebude prostě stačit, banky budou potřebovat asi čtyřikrát tolik, navíc bude třeba nějak zařídit, aby nepřestaly financovat ekonomiku.

Samotné navýšení záchranného valu na bilion eur – i když třeba formou půjček či garancí z Číny – také nebude stačit na to, aby se zlepšily podmínky úvěrového financování Španělska, Itálie či Francie.

Za svoji účast na záchranném programu by Čína patrně požadovala garance, které Evropa dát nechce.
Zvýšit kapacitu provizorního záchranného valu není možné, protože by to mimo jiné zhoršilo rating zemí jako Francie apod.

Wolfgang Münchau se domnívá, že vše, co může zachránit eurozónu, zničí Evropskou unii jako takovou, resp. takovou, jak ji známe. Eurozóna se bude muset rychleji integrovat a země jako Británie, Švédsko či Dánsko zůstanou stranou. Eurozóna bude nutně nucena přijmout společné ručení za své dluhy, tedy nějakou formu společného dluhopisu. Eurozóna vznikla na dvou lžích, které v normálních časech nikdo v Bruselu nenapadal.

Tou první je, že měnová unie může existovat bez politické integrace. A tou druhou je, že v EU vedle sebe mohou existovat státy v eurozóně a mimo ni.

Příznačné je, že o postkomunistických státech se Münchau vůbec nezmiňuje.

John Kay, který o euru obvykle nepíše, je přesvědčen o opaku. Obecná pravda prý říká, že měnová unie potřebuje společnou fiskální politiku. Vůbec to není pravda – měnová unie potřebuje umět nastolit disciplínu a ekonomické přizpůsobení v oblasti mezd a nákladů tím, že pohrozí ukončením financování, případně vyloučením. Lokální přizpůsobení se pak má odehrávat na mikroúrovni, tedy na úrovni států.

...

Včera autor Auditu diskutoval v České televizi o kuponové privatizaci. Zhruba od padesáté minuty tohoto videa.