Elektřina se nedá rozumně  a nadlouho skladovat. Jedinou možností, a to omezenou, jsou dnes přečerpávací vodní elektrárny. Z toho plyne, že spotřeba elektřiny musí být v podstatě v reálném čase kryta výrobou. Jinak může dojít k black-outu, jako je ukázáno na animaci výpadku roku 2003 z USA (buďte trpěliví, zajímavé věci se začnou dít okolo času 1min30s). Pokud spotřeba vzroste, musejí se připojit dodatečné zdroje, a to rychle.

Nebo se musí odpojit jiný spotřebitel, také rychle. Oboje se u nás děje dnes a denně. Těch pár přečerpávacích a vodních elektráren, které máme, může najet v řádu desítek, stovek sekund. Anebo se mohou od/připojit spotřebiče povelem HDO ze sítě.

Elektrárny dnes existují ve třech „čeledích“:

1/ První jsou ty z hlediska regulace nejrychlejší a nejlepší. Jsou to ty, které umějí velmi rychle měnit svůj výkon = dnes to jsou zejména vodní a plynové zdroje.

2/ Druhé jsou ty, které lze regulovat pomaleji, ale stále je lze zapnout, když je potřebujeme. To jsou uhelné a jaderné zdroje.

3/ A třetí jsou zdroje, které zapnout sami od sebe nemůžeme, ani kdybychom se rozkrájeli. To jsou u nás sluneční a větrné zdroje, které sledují počasí a ne energetiky ani burzy energií.

Čeleď 1 se v branži nazývá „špičkové zdroje“, 2 jsou „zdroje základního zatížení“ a 3 jsou „intermitentní zdroje“. Zdroje intermitentní musejí být dnes doprovázeny zdroji špičkovými, aby je nahradily, pokud nemohou pracovat, protože zrovna nesvítí/nefouká.

Shodou okolností jsou obecně zdroje základního zatížení výkonnější a ekonomicky výhodnější než špičkové. Nejhůře ze všech jsou na tom finančně intermitentní zdroje, které musejí být dotovány (ročně v ČR přes 30 miliard Kč, kam se hrabou Grippeny).

Jediná výjimka z tohoto schématu je tzv. „velká voda“, která může být jak ve skupině 1 tak 2, kdy velké vodní elektrárny uspokojí snad všechny (toto lamentování beru jako úlitbu chronickým reptalům) – jsou laciné na provoz a dobře regulovatelné.

Z toho je jasné, že energetik chce mít co nejvíce zdrojů 1. skupiny a co nejméně 3. skupiny, aby se mu dobře regulovala síť. Ekonom chce mít co nejvíce zdrojů 2. skupiny a co nejméně zdrojů 3. skupiny, aby elektřina nebyla drahá. Skupina 3 tak musí přijít s jinými argumenty, aby přežila. To také lobbisticky dělá. Většinou útočí na skupinu 1 a 2, často populisticky, pseudoekologicky. A to je paradox, protože u zastánců 1 a 2 se najde mnoho opravdových ekologů. Racionální argumenty se tak míjejí s neracionálními.

Tedy, ať už si skupina 3 vymyslí a povídá, co chce, vždy ekonomové budou preferovat skupinu 2 a energetici skupinu 1. 

Je tedy na nás, jaký aktivista z nadpisu je hluchý, němý či oboje...

U nás na Ústavu energetiky Fakulty strojní ČVUT pokrýváme mimo fotovoltaiky (dělají ve vedlejší budově na FEL ČVUT) všechny energetické zdroje = plyn, vodu, uhlí, jádro, vítr, biomasu. Mluvíme spolu všichni.

Pro odlehčení na závěr – na naší "jaderné" chodbě jeden topí olejovými přímotopy, druhý uhlím, třetí má solární kolektory (nikoliv však FV články!) a čtvrtý topí plynem. A já si rád zatopím v krbu (dubovými poleny).