Evropský svorník

Integrační proces je od svých prvopočátků spjat s řešením postavení Německa v evropské politické, bezpečnostní a ekonomické struktuře. Po druhé světové válce dokázali evropští lídři vykřesat z nejdestruktivnější epizody lidských dějin naději, jejímž základem se stalo nové zakotvení Německa (tehdy samozřejmě jen západního) v evropském systému. Šlo o mistrovský politický akt, jímž politici Adenauerovy generace s mimořádnou razancí přetnuli násilnou linii evropských dějin.

Tento krok dokázal (západní) Evropě zajistit více než půlstoletí ekonomické prosperity a politické stability. Klíčem k úspěchu bylo postupné obnovení německé mocenské pozice bez obav, že bude zneužita k agresivní zahraniční politice. Německo se stalo svorníkem, který spojoval úzké partnerství s Francií s vědomím transatlantického závazku a po roce 1989 lvím podílem pomohl překonat rozdělení Evropy na Západ a Východ. Na čas od času propukající nervozitu ohledně svého postavení, například v okamžiku sjednocení v roce 1990, odpovídalo Německo vstřícnými, velkorysými gesty, včetně souhlasu s opuštěním marky a ustavením eura. 

Postrkování místo strategie

V podmínkách finanční krize, následné recese a pasti, do níž se dostaly zadlužené evropské státy, se právě ekonomicky výkonné a silné Německo má šanci stát skutečným lídrem a dokázat, že jeho emancipace v integrované Evropě byla úspěšně završena. Na rozdíl od předchozích výzev, s nimiž se Evropa v uplynulých dekádách vyrovnávala, by ekonomická podstata současné krize měla Německu skvěle vyhovovat.

Bohužel se ukazuje, že „být nejsilnější“ a „vést“ (což je slovo, jež ve vztahu k Německu hrozí vyvolat negativní historické konotace, které jsou však dnes zcela irelevantní) není zdaleka totéž. Německo je sice nejsilnější evropskou ekonomikou, ale jeho politická reprezentace se bohužel nabízené šance chopila tím nejméně vhodným způsobem. Problémem není, že chce Německo prosadit svou vizi; problémem je způsob, jakým se ji snaží uskutečnit. Jak říká starý rabín svému mladému nástupci v romantické komedii s náboženským přesahem: Lidé tě budou snadněji následovat, pokud budou mít dojem, že je vedeš, než když si myslí, že je postrkuješ.

Právě „postrkování“ je však pro současnou německou strategii v EU nejpříhodnější charakteristikou, a je jedno, zda se jedná o jednostranné a uspěchané rozhodnutí ustoupit od jaderné energetiky nebo o pokradmé prosazování fiskální unie. Nejde (jen) o obsah těchto politik, ale (především) o formu: místo jasné strategie a vize vidí němečtí partneři jednostranné kroky bez vysvětlení jejich širšího smyslu; kroky, které sledují cíl, jenž není přesně definován nebo vysvětlen. Vzniká tak alternativně buď dojem, že současné Německo žádnou evropskou vizi buď nemá, nebo ji prosazuje z čistě sobeckých důvodů, svým partnerům navzdory.

Od krize k vizi

Evropa přitom německou vizi své budoucnosti právě nyní potřebuje. Pokud ji vládnoucí německá reprezentace nemá, měla by ji urychleně formulovat. V každém případě se ale bude muset naučit, jak s nově nabytým postavením evropského lídra efektivně zacházet. Jinak hrozí, že přes půlstoletí budovaná image „nového Německa“ ustoupí chytlavým sloganům a paranoidním představám o německé nadvládě.

V zájmu Evropy potom je, aby dala Německu k vyjádření jeho vizí prostor, aniž by se muselo cítit nepatřičně. Druhá světová válka skončila před více než šedesáti lety, snad je už načase řešit evropské problémy bez jejích stínů. 

 

Tomáš Karásek

Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO

Související