Josef s Marií přišli tam, kde je nikdo nečekal, nikdo se kvůli nim v Betlémě nepohnul ani o milimetr. Každý lpěl na svém, protože si to zabavil dřív, než ti právě došlí dva podivíni. Nic nového, lidé se rozhodli podržet si svá práva na úroveň života. ...A pokud jste si všimli, ta ženská byla v jináči... Kdoví kde k tomu přišla, ten její na to nevypadal.

Ač se stále snažíme v příběhu z evangelia ztotožnit s pastýři a anděly, nejde nám to. Spíše máme blízko k té lhostejné mase lidí, která nepochopila dějinný okamžik a ani se nepokusila poslouchat ty dva podivíny. Možná došli až k jeslím, zažili tu atmosféru plného záhumenku, ale pak nic... Abych to ilustroval, přebírám a mírně upravuji příběh, který někdo napsal. Nevím kdo, ale napsal to skvěle:

“V předvánočním hypermarketu nakupuje maminka a malým chlapcem potraviny. Maminka právě vloží do košíku italské těstoviny. A kluk se ptá: “Mami, a tebe taky týrali ty komunisti?”
“Mně ne, já jsem tehdy byla ještě malá...” Odpovídá bezmyšlenkovitě maminka. 

“A ty jsi proti nim bojovala?” Přidal pro jistotu neodbytně zvědavý kluk.
“Nebojovala, vždyť ti říkám, že jsem byla ještě malá, malý děti proti nim nebojovali.”
“Hm, tak proti nim bojovala babička nebo děda,” ujišťuje se kluk a rovná v pojízdném košíku zamyšleně tři pomela do řady.
“Ale taky nebojovali!”
“Aha, tak oni byli taky ještě malí?!” Ptá se kluk.
“Nebyli. A hele,” otočí se od regálu se zbožím maminka, “to jste dneska probírali v tom Člověk a svět, že?”
“No jo, ale moc jsem tomu nerozuměl... A mami, tím komunistem se člověk narodí, nebo se jím stane?”

Máme před sebou volbu, kým budeme. Narodili jsme se do matčina náručí, z některých udělala bezdomovce tvrdost rodičů už v porodnici. Nechtěli je. Jiným zmrvili rodiče dospívání tím, že si svůj Betlém - tedy nezájem o druhého, ignoraci a rozvod - odehráli právě v nejlepším věku dětí. Přestože se rodíme jako něžní agresoři volající po mléku, k opravdové agresi se rozhodujeme později. Lhostejným se prostě staneme.

Nemám rád slova o moralizování. Nemá smysl moralizovat, pokud by to znamenalo jen popis a vyčítání chyb a neúnosného jednání. Ale pokud moralizování zahrnuje i strhující prorocké vedení na jiné cesty a pokud moralizování znamená nový život, nadšení ducha, pak ano. Pokud moralizování znamená akt, čin dobra v malé, téměř nepublikovatelné míře, kterou ale konkrétní adresát pocítí, pak ano.

Mám obavu, že umím a umíme spíše to prvé. Kázat mravy v tom smyslu, že umíme popsat marasmus současnosti zvláště v tom křiklavém smyslu slova. Všichni umíme říct, že český národ si nechá vládnout malými sektami samolibých politiků. Každý nadává na korupci, na zákony, na poslance... Ale, pokud je každé ráno dost čerstvých rohlíků a voda teče z kohoutku, pak se vlastně nic neděje.

Máme ve zvyku absolvovat velká shromáždění a po nich zase tupou realitu. Scházíme se na prostranstvích a hromadně vyjadřujeme svoje city, abychom se neprobudili a nezměnili. Může to být i krok bezradnosti. Protože v tom zástupu se to smí. Jinde se za svou slabost a bezradnost stydíme.

V novoročních řečech se opakují výzvy: nekraďme, nebuďme sobečtí, nelžeme a pracujme, podnikejme... Fajn. Ale skutečnost dnešního člověka je jiná. Křičí: “Ale jak?!” Odpovědí je mu zase moralistní: “Nějak si pomoz. Všichni jsme to na začátku měli těžké! Víš, jaká byla bída!?”

Jistěže měli jsme to těžké. To má téměř každý; ale možná jsme měli vůdce, příklady, laskavé vedení. Někdo si to v nejhorším případě odpracoval. Pokud jsme na to byli sami, odmakali jsme to natvrdo. Ale to vše přece není důvodem, abychom se zabarikádovali ve lhostejnosti a tvrdost dále předávali.

Tajemství činu vidím v moci Ducha svatého. Ale, prosím, nepřestávejte číst. Nejde mi o náboženský žvást, kterým mám zakrýt svou bezradnost. Ne, pro mne je to slovo vyjadřující nejvyšší naději, protože “duch věje kam chce” a nepotřebuje mít uspořádanou věrouku podle nějaké konfese. Neřídí jej žádný kněz a kazatel. Fouká a potřebuje člověka doufajícího, že na tak dobrou věc nikdy nebude sám. Fouká vám do zad!

A na jakou dobrou věc? Chci vás před Vánoci utvrdit víru ve smysluplnost malých činů. Udělejte přesně to, co máte před očima a co se nabízí. Buďte i přísní. Trefte se do černého, řekněte dobré slovo, zvedněte toho, kdo to potřebuje. Pozvěte vdovu ze sousedství na večeři; třeba by neměla být sama. Neměla děti, o jejím životě lidé říkají spousty věcí, ale vy na to prostě neberte ohled a pozvěte jí. Třeba pozvání využije. Vždy jsou kolem lidé, co potřebují být přijati.

Samozřejmě vy s tou aktivitou nemusíte být přijati! Lidé se samotu naučili skrývat. Potácí se v iluzi sociálních sítí, patří k hospodským bratrstvům a podobně. Žiju v místech, kde jsou všichni bohatí. Někteří to ale všemi silami musí hrát, protože by bylo vidět, že to není pravda. Uprostřed bohatých a úspěšných svou samotu skrývají a nikdo neví, že žijí na prahu bezdomovectví a snad i sociální nouze.

Jsou lidé, kteří potřebují, abychom o nich věděli, že chtějí o Vánocích zůstat sami. Už to samo je čin, vzít to na vědomí! Nepotřebují si nechat nacpat bramborový salát do chřtánu ve jménu organizovaného zájmu. Potřebují, aby s nimi byl někdo osmého února a patnáctého května a i jindy, když to potřebují.

Jdeme něco dělat.