Koučink je dnes již zcela etablovaná metoda. Služby koučů vyhledává stále více lidí a poptávka pochopitelně generuje nabídku. Jak mezi mnoha kouči, kteří nabízejí své služby na trhu, najít toho pravého a nenarazit?

Je třeba vybírat alespoň ze dvou až tří koučů. Je také důležité se ptát: na kvalifikaci kouče, jaký má certifikát, je-li kurz, který absolvoval, akreditovaný, je-li on sám akreditovaný, je-li členem profesních organizací, jako je Mezinárodní federace koučů nebo Česká asociace koučů. Rozhodně není na škodu, když je kouč doporučen některým ze svých klientů.

Podle čeho se pozná špatný kouč?

Osobně ho poznám po dvou, třech větách. Je to například někdo, kdo radí, kdo říká, co byste měli dělat. Špatný kouč neklade ty správné otázky, je příliš zaměřen sám na sebe, nedokáže se odosobnit. Riziko může představovat, má-li dotyčný na navštívence i jiné profese jako třeba trenérství či konzultantství. Někdy to může být v pořádku, lze nabízet různé role, ale vždy moje role musí odpovídat konkrétní situaci klienta.

Co může způsobit špatný kouč?

Špatný kouč nekoučuje, protože to neumí. Schůzka pak vypadá jako obyčejný přátelský rozhovor doplněný o nějakou radu. Koučování je strukturovaná komunikace, která má klientovi pomoci odstranit stereotypy v myšlení, najít jeho osobní cíle a pomoci mu v dosažení těchto cílů.

Když tedy narazím na špatného kouče, ze svých stereotypů se nevymaním?

Přesně tak. S největší pravděpodobností si stereotypy zachováte, nevystoupíte z komfortní zóny a hlavně, jak říkám, nerozkvetete.

A jak dobrý kouč přiměje klienta, aby opustil komfortní zónu, když mu nesmí radit?

To je právě koučovské know-how, které kouč dostane, pokud projde akreditovaným tréninkem. Ten je dlouhodobý a stojí hodně peněz. Tam se naučí pracovat s klientem specifickým způsobem: od určitého způsobu pokládání otázek až po cvičení, která pomáhají otevřít představivost a vymanit se z oněch zmíněných komfortních zón.

Pro koho se koučování nehodí?

Pro člověka, který není motivovaný a koučování nevěří. Pokud je tam velká rezistence, což může být v případech, kdy klient dostane koučování například v rámci firemních benefitů, ale sám je vůči němu skeptický, je to těžká práce a kouč ji může odmítnout. S klientem, který nemá důvěru v kouče a koučování, pracovat nemůžeme.

Dále nesmí kouč pracovat s člověkem, který je, byť lehce, psychicky nemocný. Takže pokud máme například někoho, kdo je v depresi, dobrý kouč by to měl poznat a referovat klienta k jinému odborníkovi. Nemůže ho koučovat.

Říkala jste, že klient by si měl kouče vybírat. Může naopak kouč odmítnout člověka, který je mu z nějakých důvodů vrcholně nesympatický?

Ano. Jeden z důvodů, proč koučování funguje, je ten, že vztah mezi koučovaným a koučem je na rovnocenné úrovni. Takže klient může odmítnout kouče a současně kouč může odmítnout klienta, jsou-li tam z nějakého důvodu osobní antipatie. V takovém případě by práce stejně zřejmě nevedla k dobrému výsledku.

Můžete říci, kolik procent klientů odmítáte?

Některé klienty skutečně odmítám. Není jich mnoho. Většinou jsou to ti, kteří jsou například v terapii nebo berou medikamenty pro léčbu deprese. Může se také stát, že během koučování narazíte na vážný problém, který najednou vypluje na povrch, a vzhledem k tomu, že jsem koučující psycholožka, vím, že klient patří do péče jiného odborníka, nejčastěji psychologa.

Stane se někdy, že klient je třeba velmi motivovaný, snaží se, ale nejde to?

Ano, velmi dobrému kouči by se to sice stávat nemělo, ale taková situace může nastat. V tom případě, když kouč vidí, že se nedostavují požadované výsledky, měl by koučování ukončit a doporučit jiného kouče. Nebo jiného odborníka.

I když už většina lidí o koučinku minimálně slyšela, stále ještě mnozí nemají zcela jasno, jaký je rozdíl například mezi koučinkem, mentoringem a poradenstvím...

Koučování je strukturovaná komunikace, která se snaží klientovi pomoci k nalezení a dosažení jeho cílů. Je vždy krátkodobější a je zaměřeno na přítomnost a krátkodobou budoucnost. My koučové nechceme, aby se klient příliš probíral svou minulostí, protože s ní jsou často asociovány negativní emoce a není v zájmu věci, aby je klient v přítomnosti znovu prožíval. Z minulosti se můžeme poučit, můžeme se jí dotknout, ale dobrý kouč udělá vše, aby rychle vrátil klienta do přítomnosti. Koučování je o kreativitě, o akci. Klient při něm v sobě nachází nová kreativní řešení a stanovuje si akční plány, které naplňuje v době, kdy není s koučem.

Úplně jiný druh práce je terapeut. Cílem terapie je ochrana. Klient potřebuje pomoci. Člověk "bolí" a terapeut mu pomáhá překonat bolest, velmi často asociovanou právě s minulostí. Terapie je dlouhodobá záležitost, která může trvat mnoho let. Koučování nikoliv.

Konzultantství vám oproti tomu nabízí tzv. best practices - tedy takové postupy, které se v jiných firmách osvědčily. Konzultant vstoupí do podniku, udělá si analýzu a doporučí řešení, která v minulosti v jiných společnostech byla úspěšná.

Mentor je člověk, který klientovi přináší svou vlastní osobní zkušenost. Pomáhá mu radou, říká mu, jak on sám v minulosti obdobnou situaci řešil. Může také klienta doporučit různým kapacitám z oboru, otvírá mu dveře.

Ještě je tu trenérství a poradenství - trenér či poradce klienta učí novým dovednostem v nejrůznějších oborech.

Koučování se v jedné zásadní věci od všech ostatních profesí odlišuje: koučovaný a kouč jsou na rovnocenné úrovni. Ve všech ostatních profesích je odborník nadřazen klientovi a působí jako autorita.

Co je pro vás osobně na koučování nejzajímavější?

Pro mě je obrovsky inspirativní ten moment, kdy klient nalezne to, co opravdu chce. Což je vlastně ta nejtěžší věc. Vidím, jak se mi klient před očima změní, jak se uvnitř člověka rozzáří pomyslná žárovka, jak se změní jeho mimika, body language. Začne se usmívat, září mu oči a najednou přesně ví, kam má směřovat. A cesta k cíli je pak už velmi rychlá a krátká.

Jak dlouho trvá koučování?

S korporátním klientem zhruba devět měsíců. Já pracuji ve fázích při frekvenci setkávání jednou za čtrnáct dní. Většinou projdeme první fází, která trvá tři až čtyři měsíce, a pak se klient rozhodne, zda chce pokračovat. Zatím se mi nestalo, že by klient další fázi odmítl. Je to proto, že v první fázi se probírají věci, které spadají do tzv. transakčního koučování. Jsou to témata, která jsou v nějaké vazbě na pracoviště, většinou se točí kolem týmové práce, delegování atd. V druhé fázi už klient většinou ví, že mu koučování pomáhá, že na něj funguje, a chce se dále rozvíjet. V tuto chvíli mu mohu představit hlubší metody. Zde již hovoříme o tzv. transformačním koučování, při kterém jde o rozvoj osobnosti klienta.

Mění se postupem času klienti a jejich požadavky?

Koučování jednoznačně zaznamenalo posun, všude na světě. Lidé odcházejí od výkonového koučování a mnohem více se ptají, jaký je smysl jejich života, co vlastně dokázali, kam se jejich život ubírá. Jsou to lidé po pětatřicátém roce života a už nechtějí ztrácet čas. Přejí si, aby jejich život byl naplněn nějakým smyslem. Zatímco v minulosti se koučovalo především z perspektivy manažerské a psychologické, dnes přibyly perspektivy ostatní: duchovní - ve smyslu, co dávám svému okolí, své firmě, své rodině a co od nich dostávám, dále je to rovina politická, mocenská - tady se řeší otázka, jak mohu svou moc využít k naplnění svého života. Důležitá je rovina kulturní - ta se tady velmi málo koučuje -, která se týká nejen koučování multikulturních týmů, ale obecně koučování diverzity. Kultura je velmi široký pojem a stejně jako existuje kultura národní, je i kultura profesní, korporátní atd. Velmi silně člověka ovlivňuje i perspektiva fyziologická, protože pokud nebudeme v pohodě zdravotně, budeme prožívat stresy, nikdy nemůžeme dosáhnout plné životní spokojenosti. Bez globálního pohledu zahrnujícího všechny tyto roviny si já osobně koučování neumím představit. Nemůžete vnímat odděleně práci a soukromý život, nemůžete být šťastni v práci a zoufalí doma či naopak. Štěstí máme jen jedno a to prolíná celý náš život.

Když k vám přijde nový klient, jak s ním začínáte pracovat?

Nejprve máme tzv. informativní schůzku, během níž si udělám profil klienta a musím zjistit, zda existují oblasti, ve kterých mu mohu pomoci. V mém případě hledám alespoň tři, čtyři oblasti, o kterých si myslím, že mu pomoci mohu. A vždycky je najdu. Klient mi vypráví svůj osobní nebo profesní příběh, je to příjemná konverzace a ve chvíli, kdy vím, kde bych mohla zasáhnout, se můžeme dohodnout. Pak začne první koučovací schůzka a teprve během ní si dáváme dohromady konkrétní cíle našeho setkávání. Až na této druhé schůzce začíná konkrétní práce.

Odpovídá klient na nějaké řízené otázky?

V rámci vytváření profilu klienta mu posílám tři, čtyři otázky, na které mi v narativní podobě odpoví mailem. Tyto odpovědi dokreslují jeho profil a na jejich základě, plus na základě informativní schůzky, se rozhodnu, zda budu klienta koučovat či nikoliv. Jako psycholožka mohu také klientovi nabídnout osobnostní profesní testy, které většinou klient využije. Dávám mu je však většinou až po třetí koučovací schůzce, když už víme, jaké cíle klient má. Tyto testy, konkrétně jsou to Hoganovy osobnostní dotazníky a dotazník kulturních orientací, nám dokreslí situaci, kterou klient do té doby popsal.

Váš klient, jak jsem pochopila, je většinou úspěšný manažer po 35. roce, který je zavalen povinnostmi a zároveň cítí, že jeho život se neubírá tou správnou cestou. Jak vypadá první setkání s takovým člověkem?

Oni svou situaci většinou nějak opíšou. Nejrůznějšími způsoby. Třeba, že je v práci tak frustrovaný, že by nejradši vzal počítač a začal jím bít své podřízené. On ví, že je to úplně špatné, nechce tyto negativní emoce prožívat, ale je to jen zvnějšnění jeho vnitřního problému. Ten problém je většinou spojen s tím, že tito lidé žili životy někoho jiného, že naplňovali očekávání někoho jiného - partnerů, rodičů, nadřízených autorit - a zapomněli sami na sebe. Nepodívali se na dno své duše, nezjistili, jaké jsou jejich vlastní nejhlubší potřeby, které by se měly během života naplnit. Je to bitva, kterou vedou mezi tím, kým se cestou za kariérou stali a tím, čím skutečně jsou. To je základ koučování a vracíme se tak na začátek našeho rozhovoru: nejtěžší jsou otázky, kdy mají lidé odpovědět na to, čím skutečně jsou a co opravdu chtějí.

Když člověk žije čtyřicet let život někoho jiného, musí být už hodně těžké zjistit, co vlastně je doopravdy...

Ano. Navíc oni si to velmi často neuvědomují, jen cítí určitou nenaplněnost, cítí, že to, co žijí, není to, co by chtěli, ale co chtít, to nevědí. V tom jim koučink může pomoci a oni ve chvíli, kdy na to přijdou, cítí obrovskou změnu. A tuto změnu vidí i jejich okolí.

A co nejčastěji chtějí?

Samozřejmě lásku a štěstí. A inspiraci. Inspirace rovná se láska. Inspirace je energie, která prostupuje skrz nás a my jsme v tu chvíli kreativní, inspirace nás naplňuje. Lidé se chtějí obklopovat lidmi, kteří je inspirují, chtějí mít spokojený život, vyřešené vztahy, chtějí pracovat tak, že budou mít dostatek času a prostoru pro sebe, ovšem na druhé straně, pokud najdou to, co je skutečně baví, tak jim nevadí pracovat dlouhé hodiny, protože to už není práce, ale hobby.

Vaše práce je určitě velmi zajímavá a obohacující, ale někdy musí být i dost náročná - mám na mysli negativní emoce, které jsou určitě v mnoha zpovědích obsaženy. Jak to řešíte, abyste se vy sama nenaplnila negativnem?

Opravdu to nejde vnímat celý den negativní emoce. Mám proto maximálně dva klienty denně po dvou hodinách. Navíc je třeba říci, že klienti nejsou jen negativní, často sdělují velmi pozitivní věci. A klient, který přijde za koučem, bývá velmi motivovaný.

Nemám často případy, kdy by negace absolutně pohlcovala naše jednání. Chrání mě jednak to, že mě moje práce opravdu baví, a jednak mám svého supervizora, kterého by měl mít každý kouč. Všechny případy, kdy cítím, že mě věc příliš zasahuje, mohu se supervizorem konzultovat a on mi pomůže se z toho velmi rychle dostat.

Co všechno má na starosti supervizor?

Hlavně se stará, abychom byli v pohodě. Profesionálně i osobnostně. Takže já s svým supervizorem konzultuji svou práci, konkrétní klienty, ale i věci, které jsou spíše osobního charakteru. Jde o to, abych já jako kouč byla zcela v pohodě a mohla pracovat s klienty.

Má i supervizor své klienty?

Je to většinou někdo, kdo je na trhu už delší dobu. Můj supervizor žije v Belgii, je to někdo, kdo je profesně starší a samozřejmě své vlastní klienty má. Zároveň prošel speciálním výcvikem, aby mohl být koučem supervizorem, takže pracuje s kouči a rozvíjí je.

Je vhodné, aby se klient po čase za svým koučem vrátil?

Ano, mnoho klientů to dělá. Projdou první a druhou fází a v tuto chvíli jsou již natolik zkušení, že dokáží metody, které jsem jim ukázala, využít k sebekoučování - což je můj profesionální cíl. Nejde mi o to, aby klient ke mně docházel roky, jde mi o to, aby se dokázal koučovat sám. Ovšem může se stát, že za rok, za dva narazí klient na nějakou věc, která stojí za více pozornosti, a pak se ke mně vrátí. Bývá to ale návrat na velmi krátkou dobu, třeba jen dvě až tři schůzky.

Býváte ještě překvapena?

Bývám. Jednak kreativitou klientů a jednak také zástupnými popisy jejich vnitřních problémů, které chtějí řešit. Ty popisy někdy bývají tak strašně banální, tak moc od věci, že vás to v první chvíli zarazí. Zkušenému kouči to ovšem okamžitě řekne, že je tam skryto velmi mnoho hlubšího.

Eva Drázská Benešová