V prezidentských systémech je jedna osoba nadána vyjímečnou mocí, v parlamentních má zase moc tak malou, že je z praktického hlediska vlastně zbytečná, ale přesto se jí přikládá váha. V obou případech se prezident z demokratického provozu jaksi vymyká. Čím tedy je?

Řekli bychom, že jde o institucionální relikt evropských monarchií, ale při bližším pohledu zjistíme, že jde spíš o jakousi antropologickou konstantu. A že se oklikou, obecně, ale zejména v českých prezidentských reálicích, vracíme do mnohem starších epoch. Náš prezident nemá až tolik společného s důstojenstvím evropských trůnů; ze všeho nejvíc se podobá monarchovi ze starých afrických kmenových království.

Pro ilustraci několik paralel, vypůjčených z knih Eliase Canettiho: Třeba v Jorubsku a Gabunu byl král před usednutím na stolec všemožně haněn, bylo mu spíláno, ba byl i bit. V Sieře Leone byl dokonce omotán řetězy a ztlučen. Mělo mu to připomenout, že nebude panovat pro sebe samého, ale pro lid, což je kupodivu povýtce demokratický prvek. Kdo nesnážel bolest s klidem, byl zavržen.

Naši prezidentskou paralelu vidíme v předvolební kampani. V konfontačních až likvidačních debatách, propírání kandidátů v médiích, hledání jejich všemožných nedostatků a poskvrnek. I tady, stejně jako ve staré Africe platí - kdo to všechno nesnese s klidem, je zavržen.

A dál: Důležitým atributem afrického krále je to, že je pánem nad životem a smrtí, může zabít koho chce. Nemusí z toho skládat účty, stačí jeho rozmar. U nás se to, řekněme debrutalizovalo. Ale na druhou stranu podle korunovační formule králů z Igary „zabij každého kdo se tě nebojí“ se třeba takový Václav Klaus v přeneseném slova smysl chová po celou dobu v úřadu. Vzpomeňme, jak proklál oštěpem Mirka Topolánka v době evropského předsednictví.

Jinak libovůle českých prezidentů nespočívá v násilí, ale v milosrdenství – z udělených milostí, stejně jako jejich africké královské předobrazy, účty neskládájí. S tím samozřejmě souvisí i libovůle prezidentské amnestie – její původní podobu vidíme u kmene Mosi ve Wagadugu, kde byli po králově smrti, s příslušnými následky, propuštěni z vězení všichni zločinci.

No, a pro vyvážení jeden roztomilý behaviorální prvek - na dvoře kmene Boni bylo zvykem, že dvořané dělali totéž co král. Když stál, stáli i oni, když seděl, seděli také, když spadl z koně, spadli i oni. U nás totéž - zvláště pak to poslední - zvládají například pánové Jakl a Hájek dokonale.

Zajímavý moment s paralelou v českých reáliích 21. století měli v království Ankole. Během války o nástupnictví nemohl trůn zůstat prázdný. Proto mezi sebou bojovali obyčejní pastevci a vítěz se stal jakýmsi komickým dočasným králem.

U nás se to sice u prezidenta nestalo, ale ještě si docela dobře pamatujeme, jak se podobným způsobem stal předsedou poslanecké sněmovny jistý Miloslav Vlček. Na rozdíl od afrického komického krále mu to bohužel vydrželo až do konce.

A tady se dostáváme k finálnímu důkazu, že evropští, potažmo čeští prezidenti nejsou následníky evropských monarchů, ale afrických králů. Tedy k volebnímu období. V Džukunu platil zvyk, že když se král ve svém úřadě osvědčil, byl po sedmi letech vlády o svátku žní zabit.

Mělo to výhodu, že si byl král vědom časové omezenosti své moci a jeho poddaní nad ním měli vrch. My máme něco podobného. Otázkou, aktuálně platnou i v českých reáliích ovšem je, zda ukončení volebního období nahrazuje tento nástroj dostatečně.

psáno pro Rádio Česko