Někdy na začátku 80.let. se promítal v Čechách film Návrat domů s Jonem Voightem v hlavní Oscarem odměněné roli. Byl v něm záběr ze zbožím nabité americké samoobsluhy, u kterého sálem v průměrném českém kině proběhlo lehké vzrušení a ironické veselí. Což mimochodem asi neušlo tehdejším vyšším orgánům, protože při pozdější televizní premiéře bolševik tuto scénu vystříhnul. Supermarket přetékající potravinovým zbožím reprezentoval zřejmě léta před pádem komunismu víc než uspokojení materialistických potřeb: ztělesnění svobodného životního stylu ve společnosti, kde máš víc prostoru na ‘skutečný’ život a nehoníš se takříkajíc jen za žvancem.

Tak jednoznačné to ale, aspoň v Nizozemsku, není. Zjistíš, že jako zákazník musíš být neustále ve střehu. To, co ani komunistický režim nedokázal psychologickým tlakem založeným na ideologii, to dokáže materialistická konzumní společnost, a kde je pak ta svoboda? Když si totiž nedáš pozor, necháš se dobrovolně ovládat a proměníš se v součást stáda, které se chová podobně, nakupuje podobně a svým způsobem se schází několikrát týdně na témže místě. A to ne u sportu, zájmové činnosti a nebo pro mě za mě třeba v kostele, ale za nákupním vozíkem. Už ani nevnímáš tu celkovou plytkost nákupního dění. Spíš to máš tak zažité, že cítíš málem hrdost jak ti to jde. Jak chytře ušetříš koupí nějaké nabídky, která tě ovšem zlákala jen svou cenou. A jak si nakřečkuješ, když jedeš kilometry ke konkurenci kvůli ‘jednorázové’ děsně výhodné nabídce něčeho, co najdeš po půlroce vzadu ve spíži.


Pokud ovšem potřebuješ k životu a ke štěstí víc než dvakrát týdně před sebou strkat nákupní vozík a do něj házet věci, bez kterých se dílem klidně můžeš obejít, je návštěva supermarketu bez ohledu na jeho velikost nebo věhlas firmy pouhou povinností. Kde nakupuješ ale v Nizozemsku vyjadřuje částečně jak žiješ a kdo jsi. Nebo lépe řečeno, kdo chceš být, prostě do určité míry sociální pozici. Supermarket se v holandské společnosti prezentuje jako životní styl. Například, když ti vyhovuje ‘za málo peněz hodně muziky’, nevadí ti v maximálně šesti týdnech vykrmení a totálně degenerovaní cvekbrojleři, do transu tě uvádí masové ‘kilobomby’ v nabídce a hamburgry kupuješ po desítkách, jsou největší supermarkety s nejnižšími cenami ta pravá adresa.

Supermarket Albert Heijn by měl být zárukou kvality, férového obchodu a bezpečnosti, ale úplně stoprocentní tohle konstatovaní není v žádném potravinovém obchodním řetězci. Nakonec máš vždy jako zákazník svou vlastní zodpovědnost, a tak je nejlíp dění kolem potravin bedlivě sledovat a podniknout vlastní opatření, kde třeba. A k ochraně sama sebe taky důsledně prostudovávat etikety. V současné době zahlédneš mezi regály už i jedince (i když zpravidla dřívějšího data narození) s lupou! V každém případě, pokud ingredience v jakémkoliv výrobku přesahují dvacet položek, víš kolik uhodilo.
 
Aldi a Lidl, supermarkety bez A-značek jako Danone, Unilever nebo Heineken, jsou kapitola sama o sobě. Staly se v posledních letech v Nizozemsku široce populární. Mají nulový servis, zboží v krabicích, s personálem zachází prý pomalu jak s otroky, ale některé potraviny jsou překvapivě kvalitní: uzený losos je dokonce božský a jejich vína proslulá, hlavně u studentů. Holandský Lidl prodává kuřata z Německa, jež obsahuji daleko méně takzvaných ESBL-bakterií, rezistentních vůči běžným antibiotikům, než kuřecí maso z ostatních supermarketů.



V posledních průzkumech se totiž ukázalo, že převážné procento čerstvých kuřecích prsíček v holandských supermarketech je nakaženo vůči antibiotikům rezistentními ESBL-bakteriemi.  Pořádné zklamání je pak, že nakažena jsou i biokuřata, v obchodě průměrně tři- až čtyřikrát dražší než obyčejná kuřata. Biologický chov je nakažen stejně jako kuřata z živočišné výroby, přičemž slovo ‘výroba’ je zde na pravém místě. O nějakém životě se u ‘průmyslových’ kuřat nedá mluvit. I když ty nejmenší klece jsou od roku 2012 v EU zakázány, žije takový živočich na prostoru o něco větším než půl A4, bez denního světla a nacpán antibiotiky proti šíření všech možných chorob. Intenzita produkce a ekonomické zájmy hrají větší roli než bezpečnost. Přesto, že nakažení třeba bakterií Campylobacter (která se třeba ve Skandinávii prakticky nevyskytuje) může způsobit vážné komplikace, zatím vše končí u raportů ministerstva a všelijakých komisí. A jinak se můžeš jen modlit. Pochybnou útěchou může být, že naše stará známá salmonella už tak zdomácněla, že se jí prý nemusíme bát, ve srovnání s ostatními choroboplodnými zárodky v kuřecím mase je pomalu bezvýznamná.

Nezáleží tedy už ani na tom, v jak ‘uvědomělém‘ obchodě nakupuješ, že v kuřecím mase jsou baktérie, je prostě fakt. Jediná rada spotřebitelských organizací na adresu holandských zákazníků je baktérie zničit důkladnou tepelnou přípravou a důslednou hygienou v kuchyni. Supermarkety se vymlouvají na nejasné normy a EU, ministerstvo se nemůže rozhoupat k rigoróznějšímu zákazu používání antibiotik v živočišné výrobě a chovatelé chtějí produkci. Místní zvěrolékaři mají zájem na prodeji antibiotik, protože je sami chovatelům dodávají. Proč, když to jde v Dánsku bez šíleného množství antibiotik, to nejde u nás? První smrtelná oběť už taky padla, v roce 2010 starší paní měla ESBL-bakterii, a zemřela na zánět močových cest. Pomohlo by dát se na vegetariánství? Asi ne, rezistentní ESBL-bakterie jsou totiž prý i na ovoci a zelenině, a to jsou potraviny, které se jí často syrové. Takže se do budoucna, pokud se někdo rychle neprobudí, máme na co těšit.