Kdybych měla volit jediné slovo, bylo by to slovo zarytost. Její knihy se polykají jako hořké pilulky. Nasytila prozaickou řeč lyrickými obrazy. Nechodí po vyšlapaných chodníčcích. Dupe, aby materiál popraskal.

Je to literatura, která je světem sama o sobě. Knihy Herty Müllerové svědčí o obnaženém člověku a o teroru, který má usměvavou tvář a je obklopený zavařovacími sklenicemi, holiči, schůzemi, sebevraždami, rozkvetlými zahradami, zpustlými parky, všudypřítomným chlemtáním krve. V doslovném i přeneseném smyslu.

Dotýká se psaním podvědomí. Dotýká se jehlou bolestivé dásně. Ezra Pound o Henrym Jamesovi napsal: "Umělci jsou tykadla lidstva, ale pitomci, kterých je převážná většina, se nikdy nenaučí velkým umělcům věřit. Dav nudných hlupáků nepozná pravou ruku od levé a nehledá smysl věcí. Mít námitky proti něčemu, čemu jsem se ani nepokusil porozumět, není nic těžkého." A Herta Müllerová cítí vítr, i když je bezvětří.

Věty Herty Müllerové lze poznat se zavřenýma očima, po čichu. Její postavy kladou roky jako chladivé plátky na své rány. S myslí spisovatele je to jako s inkoustovou náplní do pera. Vyprázdní se s každou knihou. Pak je nutno počkat, až se naplní. Herta Müllerová má bezednou "náplň".

Komunistické Rumunsko je humus, ze kterého raší atmosféra jejích knih. Peklo jsou ti druzí. Ale peklo jsme také my pro druhé. Románová tvorba si může oproti historii, literatuře faktu dovolit mířit na střed, na samu esenci, kde trůní nebo se hrbí pravda. Herta Müllerová tak činí materiálem, kterým se od narození do světa včleňujeme - jazykem.

Na podzim 2010 jsem byla hostem Mezinárodního literárního festivalu v Berlíně, tisk i festivalové kuloáry propíraly novinku s příchutí skandálu: Oskar Pastior, básník a přítel Herty Müllerové, jenž byl předobrazem hrdiny románu Rozhoupaný dech, spolupracoval v šedesátých letech s rumunskou tajnou policií Securitate. Jenomže jak soudit člověka, který byl společností vyloučen (svobodomyslností, původem, homosexualitou)? Jehož život byl onálepkován? A každá z nálepek znamenala v komunistické diktatuře jisté vězení a ohrožení života.

V článku se dále dozvíte

  • Prozaička Radka Denemarková píše ve své eseji pro Hospodářské noviny o tom, jak překládá knihy Herty Müllerové. "Překládat Rozhoupaný dech znamenalo vláčet vozík s uhlím, vápnem, nosit pytle s cementem. A autorka s vrbovou píšťalkou v koutku úst mě popohání.".

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.