Na španělském dluhopisovém trhu je opět živo. Zklidňující injekce ECB přestaly působit a výnos desetiletého dluhopisu znovu překonal šest procent. Španělé jsou nebezpečně blízko k výnosům, které jsou samy o sobě důvodem k panice. Jak vybojovat ztracenou důvěru zpět?

Proškrtat se k důvěře?

Mezi evropskými politiky převládá přesvědčení, že španělské napětí pramení z nízké důvěry ve schopnosti španělské vlády. Španělsko přestřelilo svůj rozpočtový cíl pro rok 2011 a vedlo dlouhou hádku s Bruselem o cíl letošní. Podle Němců lze ztracenou důvěru získat jen tvrdými úspornými opatřeními ve státní kase. To je ale velký omyl.

Napětí na španělských trzích skutečně nastartovaly zprávy o přestřelení deficitu za rok 2011. Strach ale primárně nepramenil z obavy o nedostatek úspor, ale naopak z toho, že pod tlakem Bruselu a Berlína začne španělská vláda spořit až moc. Tyto obavy byly oprávněné. Letos mají Španělé v plánu nejtvrdší úspory v eurozóně; za rok a půl musí srazit schodek vůči HDP o více než pět procentních bodů. Tak tvrdý postup je kontraproduktivní. Srazí španělskou ekonomiku v nejméně vhodnou chvíli ke druhému dnu.

Boj se symptomy

Problémy Španělska neleží primárně ve státní kase. Vláda v Madridu na rozdíl od řecké nebo portugalské hrála před rokem 2008 zodpovědnou hru. Vykazovala rozpočtové přebytky a veřejný dluh patřil k nejnižším v Evropě. Problémy zrály v soukromém sektoru. Narůstal podíl méně efektivních sektorů (stavebnictví, reality či finančnictví) a také jejich závislost na zahraničních penězích. S jejich vyschnutím a splasknutím realitní bubliny začaly soukromé problémy padat i na hlavu státní kasy. Prudký nárůst nezaměstnanosti a úklid v bilancích bank stlačily státní kasu do hlubokých deficitů. To je ale jen symptom hlubší nemoci, jež má kořeny v bolestivých strukturálních proměnách soukromého sektoru. Armáda nezaměstnaných si musí hledat nová uplatnění, banky musí ze svých aktiv co nejrychleji odepsat nadhodnocené investice.

Jenže recepty z Berlína a Bruselu se bohužel primárně zabývají potíráním symptomů krize – rozpočtovými schodky. Pokud ale problém leží primárně v soukromém sektoru, bylo by na místě spíše pomoci co nejrychleji nezaměstnaným a bankám s adaptací na nové podmínky. Ne poptávkovým stimulem, ale nabídkovými opatřeními – liberalizací pracovního trhu, deregulací chráněných odvětví, posílením bank.

V jednom pytli 

Technicistní posedlost co nejrychlejším snížením rozpočtových deficitů nejen nepomůže, ale může strukturálním změnám v soukromém sektoru naopak házet klacky pod nohy. Směs liberalizace pracovního trhu a tvrdých vládních úspor může vést k přehnanému propouštění zaměstnanců. Důraz na rychlost při fiskální konsolidaci může vládu podobně jako v Řecku tlačit k navyšování daňových sazeb. To může nakonec ohrozit konkurenceschopnost a posílit daňové úniky.

Slepá orientace jen na státní deficit pak může vládu odradit od dolití kapitálu do bank. Nepročištěné banky plné nadhodnocených aktiv a nedůvěry jsou zásadní brzdou, jež brání španělské ekonomice v obnově konkurenceschopnosti. Je na čase si to uvědomit. Berlín a Brusel by měly přestat házet periferie eurozóny do jednoho pytle. Španělsko víc než tvrdou rozpočtovou dietu potřebuje strukturální reformy a uvolněné měnové kohouty ECB.

Psáno pro E15