Zemní plyn zdraží o pětinu. Rusko dodá ropu na tři dny. Litr benzínu stojí téměř 40 korun. Ministerstvo životního prostředí oznámilo plán snížit znečištění vzduchu a schytalo kritiku expertů z ekologických organizací. Plán totiž neobsahuje žádná pořádná opatření. Všechny tyto zprávy zasáhly českou debatu v posledních pár dnech. Ale žádné pozdvižení se nekoná – všechny problémy jsou dlouhodobou a nudnou součástí české ekonomiky.
Česká republika je evropským rekordmanem v energetické náročnosti výroby – spotřebě uhlí, ropy, plynu či uranu na jednotku hospodářské produkce. Minulý rok jsme utratili každý jeden den 269 milionů korun za dovoz ropy. Uhelné doly se zakousávají do severočeské krajiny a plyn nás váže na nevyzpytatelné Rusko. Přitom zrovna plyn a uhlí na vytápění vůbec nepotřebujeme. Pačesova komise před 4 lety spočetla, že zateplení českých domů by nám umožnilo snížit spotřebu energie na vytápění o 60 procent. Experti také zjistili, že zbytek lze pokrýt teplem z obnovitelných zdrojů. Ale na plýtvání a závislost jsme si zvykli.
Nebo je to složitější? Mnozí se totiž ptají: nebude dražší se fosilních paliv zbavit než snášet rostoucí ceny, podpásovky dodavatelů, zaplatit adaptace na změnu klimatu i zdravotní výlohy špinavého vzduchu? To je - z čistě finančního pohledu - jistě správná otázka. Ekonomové se jí už zabývají dvě desetiletí. Zdražování fosilních paliv přihazuje na hromadu výnosů snižování emisí skleníkových plynů další a další Eura, z hromady nákladů snižování emisí odebírají padající ceny čistých technologií.
V roce 2008, kdy se EU rozhodla snížit skleníkové emise o 20 % do roku 2020, spočítali ekonomové náklady na potřebná opatření. Za dva roky však své výpočty korigovali a kalkulace z roku 2010 počítají s náklady o 30 % nižšími. Je to dáno právě prudkým propadem cen čistých technologií.
A výnosy? Evropská unie nechala spočítat náklady a úspory jednotlivých států při snížení emisí o 25 %. V roce 2020 by český účet byl 15 miliard korun. Zároveň bychom ušetřili 12,5 miliardy za fosilní paliva a (podle nejnižších odhadů) 4,5 miliardy za zdravotní péči díky zlepšení stavu ovzduší. Výsledek? Dvě miliardy v plusu. Nutné snížení emisí je samozřejmě mnohem větší než 25 %. Ale máme jistotu, že start bude ekonomicky únosný.
Podívejme se na náklady a výnosy zblízka. Solidní využití potenciálu k zateplování a dalších opatření na domech je podmíněno finanční pomocí rodinám. Ale není potřeba sahat do státního rozpočtu. Peníze začnou plynout z prodeje emisních povolenek a – podle pravidel EU – musí jít nejméně polovina do snižování emisí. Využít lze i evropské fondy, které nyní – na rozdíl od Zelené úsporám – máme problém smysluplně vyčerpat. Investice přinese úsporu 39 miliard korun a tisíce pracovních míst.
Ale možných opatření je mnohem více. Recyklace odpadů, veřejná doprava či podpora místních potravin ušetří ropu. A nová odvětví mohou být příležitostí pro české podnikatele. K tomu je ovšem potřeba dát firmám jistotu dlouhodobé stability investičního prostředí. Británie toho docílila – dnes již vyzkoušeným a úspěšným – zákonem, který stanovil, jaké bude v zemi tempo snižování skleníkových emisí a tedy i závislosti na fosilních palivech, rok po roku. Shodli se na něm politické strany, průmysl i odbory. A podobnou legislativu může mít i Česko. Většina parlamentních stran již takovou myšlenku podpořila.
Jiří Koželouh, Hnutí DUHA
