Každý rok přijíždím do Kolumbie a většinu času pobývám právě v oblasti jejich teritoria a shledávám neobvyklou souvislost Muisků, jejich pacifismus a dá se říct až jistá  odevzdanost osudu, a  současných zdejších obyvatel. Mám na mysli především departament Boyacá s hlavní městem Tunja. Kolumbijci jsou ve světě známí svou bojovností a tvrdostí, ale ti zdejší zdědili až příliš po mírumilovných Muiscích. 

Další smůlu totiž Muiskové měli, že „díky“ svému pacifismu byli až na drobné výjimky jednoduchým dobyvatelským cílem Španělů. Rozprášili je za pár dní, zničili jejich sídla a Muiskové se doslova rozpustili při místním rasovém míšení. Dnes již muištinou, jazykem patřícím do velké jazykové rodiny chibcha, nikdo nemluví. Oproti  dědicům  Aztéků, Mayů a Inků, kteří stále v obrovském množství hovoří jazyky nahuatl, maya a kečua. Projíždím-li departamentem Boyacá (muisky Kraj královské pokrývky), kde bylo místo vladařství  vládce zaqueho nebo  Cundinamarky (muisky  Země kondora), místo vládce zipa, jako bych projížděl dávným světem jejich zapadlé kultury. Prakticky všechny toponymické názvy jsou dokumentech jejich vlády: města, řeky, hory.

Malované tváře Muisků

            A přesto po nich něco zbylo. Zkusme se vydat na krátkou cestu po těchto někdy záhadných archeologických památkách, ležících stranou pozornosti, většinou zarostlých trávou či lesem. Villa de Leyva, severně od Tunjy, leží v úrodném údolí, které se v poslední době stalo v Kolumbii výjimečným místem pěstování vinné révy. Samo město je architektonickou a urbanistickou památkou na koloniální období, kde jakoby se čas zastavil. A právě proto se zde často natáčí cokoliv z historie od Zorra mstitele po Osvobození Kolumbie.

Tradiční čtvercové velké náměstí s kostelem a radnicí s balkóny, rovnoběžnými ulicemi s hrbolatou dlažbou, nízké domky, jejichž krása je skryta v bohatství patia, arkádového dvora s bohatou zahradní výzdobou květů všech barev a fontánek s balustrádami, tržištěm na okraji historické zástavby. Právě zde zasedal 4. října 1812 republikánský 1. Kongres spojených provincií Nové Granady. Jedním severním směrem se jede k mytickému jezeru Igaqué, z jejichž vln se vynořila Stvořitelka lidí Bachué, pramáť všech Muisků s malým synkem, s kterým časem počala tisíce  potomků, Muisků. Směrem západním je však skutečný kamenný skvost infiernito. Kdykoliv zde projíždím,  musím se z „vlastenectví“ nejprve zastavit u majitele  hotýlku Vinícola y Posada Guanani  Joachima Herzberga, ležícím právě na prašné výpadovce města.  Je sice Sudeťák, který zde před  čtyřiceti lety založil jedny z prvních vinic, ale kupodivu se vždy ke mně halasně hlásil, jako by patřil pod jurisdikci naší ambasády a vítal mne sklenkou bílého vína.

            Infiernito, Peklíčko, je název staré megalitické památky, o jejímž původu a časování nikdo nic pořádného neví. Ten název jistě dali španělští dobyvatelé, kteří v dávných pohanských památkách viděli jen čertovská díla.  Kamenitá cesta  v posledních pár letech již vede mezi  „chatovou“  čtvrtí místních lufťáků a zbohatlíků. Mít zde něco je prostě „in“. O tom, že o kus dál je spirituální a vědecký poklad zapadlé muiské kultury nikoho moc nezajímá. Je to přece jen pár šutrů ohrazených  plotem a občas hlídaných, jinak by se, jako většina ze starých kamenných staveb, rozebraly na výstavbu domů. Řady kamenných  dvou až třímetrových  menhirů velice připomínají naše kounické kamenné řady. I jejich účel je zřejmě podobný.  Jde o starobylou astronomickou observatoř Saquenzipa, místo pozorování nebeských těles a jejich pohybů. Pouze jejich vzhled je jiný. Žádné bloky, ale faly. Mimo tyto řady vidím i další, porůznu umístěné až několikametrové kamenné faly.

Jistě i v tom je nějaký skrytý řád, který mi zcela uniká a ani žádný vysoce odborný názor neexistuje. Pouze to, že v době letního slunovratu řady  kamenů míří k východu slunce nad posvátnou lagunou Iguaqué. Vše v jedné přímce. Dnešní astronomové vědí jedno. Je to nejlepší místo k pozorování zatmění slunce na světě. Sem se stěhují, když se něco podobného chystá, asi tak jako třeba před tisícovkou let se sem sjížděli muiští šamani a kněží. Slunce a falus měly řídit úrodu jejich polí. Nejvyšší božstvo a symbol úrodnosti byly všudypřítomné. Nikdy v celé Americe jsem neviděl tolik kamenných falů, jako v Kolumbii.

          Všude kolem bylo v „předpotopních“ dobách moře, a proto místní rolníci si přivydělávají kopáním a prodejem  zkamenělin mořských živočichů. Právě z nich je vystaven  i zcela neobvyklý oltář v kostele  Santo Ecce Homo, kde byla od roku 1620 agustiánská misie, ale to mne už vedla cesta mezi vinicemi pana Herzberga. Ten největší živočich zdejšího moře je však neprodejný. Jmenuje se Kronosaurus, a protože je to mládě, měří jen přes deset metrů. Je umístěn v malém muzeu El Fósil na místě, kde se v roce 1977 našel, kousek od infiernita. Je s dalším exemplářem v Austrálii, jediným zachovalým zástupcem svého druhu na světě. Paleontoložka María Paramao našla v roce 2005 s místním indiánem v místech horských hřbetů La Carolina zbytky sauropoda starého 125 miliónů let, dokumentující život zdejších dinosaurů a dokazující, že nežili pouze v Severní Americe.
 

   Chrámy Slunce, sexuální orgie a lidské oběti

            Do města Sogamoso jedu z Tunjy přes hodinu jízdy. Bylo zde centrum další muiského vladařství Sogamuxi či Suamox (muisky Příbytek Slunce). Zde bylo duchovní centrum všech Muisků. Sem jezdili na jakousi pouť navštívit a poklonit se bohu Slunce Xué v největším chrámu své civilizace zástupci skoro jednoho miliónů Muisků. Obrovská stavba byla zničena v době dobývání Muisků Gonzalem Jiménezem de Quesadou 25. srpna 1537. Rabování v Sogamosu nepřineslo valný úspěch, nepočítáme-li „jen“ 600 liber zlatých sakrálních předmětů, a tak byl nádherný Chrám Slunce vypálen.

Chrám slunce v Sogamosu

Páter kronikář Pedro Simón k tomu podotýká: “...Oheň trval aniž přestal  a dýmil celý rok....vždyť nosné sloupy, na nichž je chrám postaven jsou mohutné a z dřeva guayacánu, který nepodléhá zkáze....”  Základy chrámu byly nalezeny archeologem Elicierem Silvou Celisem v roce 1942, který  také v roce 1950 vedl jeho rekonstrukci. S úctou a v úžasu stojím  před chrámem s kulatým půdorysem, ke kterému vede  východní i západní cesta lemovaná sloupořadími. Samotná stavba stojí na dvou do kruhu postavených sloupech, ty vnitřní o průměru 80 cm, vnější 60 cm a centrální sloup má úctyhodný metr v průměru a výšku 16 metrů. Všechny jsou z tropického tvrdého stromu guayacán, který je posvátný a mytický. Nelze se divit, že  takové dřevo doutnalo po celý rok. Chrámová stavba je obklopena rekonstrukcemi menších obydlí „bohíos“, v nichž žili kněží a členové dvora vladaře zdejší konfederace malých panství zvané též Iracá. Nebylo neobvyklé, že v bohíos jim po zdech visela mumifikovaná těla dávných vládců a kněží, z čehož je jasná jejich filosofie o soužití přítomnosti s minulostí.

Sogamoso

           V Tunje, středisku zaqueho a vladaře konfederace Hunza, je však mé pátrání složitější. Ale i zde musel stát podobný chrám.  Některé informace hovoří o chrámu z dob Goranchachy. Jeho socha byla nedávno postavena v kempu místní  univerzity. Byl to dávný vládce   božského původu, jehož otcem bylo Slunce. Od  těch dob všichni vládci  byli považováni za syny Slunce, kdy jim nikdo, mimo vyvolených, nemohl hledět zpříma do jejich tváře. Někde zde jsou, i přes mytický opar kolem jeho osoby, údajné základy  chrámu, které nechal postavit. Na jedné louce, kde se právě pasou krávy, nacházím  desítku kamenů v kruhu. Že by to byl opravdu zbytek Chrámu Slunce samotného Goranchachy? A někde zde stávala i největší megalitická památka z dob zapadlé kultury Muisků, kamenný monolit, který se nyní nachází u malé laguny Hunzahúa.

Goranchacha

Laguny byly posvátná místa a možná v ní ukryl poslední zaque Quimuinchatecha svůj zlatý poklad. Španělům jej neprozradil a jen tiše jim odvětil na jejich dotazy o zlatě: „Mé tělo je ve vaší moci, ale mé vůli nikdo neporoučí.“ Laguna má legendární původ. Vladař Hunzahúa se zamiloval do své sestry Noncetá, ačkoliv i pro zaqueho byl incest přísně zakázán. Jejich matka Faravita chtěla  dceru potrestat holí na míchání chíchy. Místo aby ji udeřila, rozbila nádobu s chíchou, která se rozlila a v tom okamžiku se proměnila v mohutný pramen vody. Tam se mohu obdivovat osmimetrovému falu, určitě největšímu na světě, objevenému v roce 1974. Falus, symbol plodnosti,  měl velkou moc. Pod jeho kuratelou v době sucha či před setím kukuřice padala všechna sexuální omezení.

Falus v Tunje

            S mým přítelem Guillermem jdeme na další posvátné místo, které leží v dost kriminálně nechvalně známé čtvrti Tunjy Topo. Zde Španělé našli i mnoho indiánských oběšenců, kteří byli odsouzeni podle drakonických zákonů k smrti za zlodějství či cizoložství. V skalách jsou Polštáře zaqueho (Cojínes del zaque). Španělé  v nich opět  viděli čertovy taje, a proto se vžil i druhý název Čertovy polštáře. V rostlé skále jsou vytesány jakési dvě kruhové  kamenné desky. Jejich průměr měřím na půl metru. Stačí, abych se zasnil a pozoruji třídenní  procesí mezi posvátnými místy v horách nad sídlištěm Hunza.

Před úsvitem odchází průvod procesí  kněží chiquis v barevných pokrývkách po nachových dekách sem do skal, kde je centrum klanění slunečnímu kultu. Obětují tu panenské patnáctileté dítě moxas  na počest Nebeského pána Slunce. Je totiž velké sucho a je třeba upokojit jeho zlobu. Před východem Slunce kněz zabíjí dětskou oběť, která se těší na setkání s Xué,  třtinovým nožem. Vyřezává tepající srdce a vnitřnosti  za doprovodu  hymnů. Krev sbírá do kalebasové nádoby a natírá s ním skály, kde se objeví první sluneční paprsky. Procesí vzhlíží vzhůru k nim. Malou mrtvolku  nechává kněz na Slunci, aby si ji žhavý kotouč vysál a upokojil se. Tato lidská oběť je vrcholným důkazem jejich lásky k božstvu, které potřebuje panenskou krev  k přežití a udržení harmonie vesmíru. Božstva  stvořila lidi ze své krve smíchané s kukuřicí a tak zase nyní lidi obětují lidskou krev k jejich přežití a k pokračování harmonie celého vesmíru. Je to důkaz spojenectví mezi lidmi a božstvy.

            Zatím dole v sídle zaqueho a všech osadách začínají nezřízené sexuální orgie.  Vládce uvolnil veškeré zákony Goranchachy o vztazích mezi muži a ženami i mezi obyčejným lidem a šlechtou. Cílem je totiž nejvyšší zákon: přežití. A to může nastat jedině, když se opět navrátí úrodnost  půdy. A tak vedle dětských obětí je zapotřebí půdu i potřísnit sexuálními orgiemi a mužským semenem, symbolem plodnosti. A proto všichni souloží se všemi, tedy i s cizími manželkami, prostí rolníci s ženami šlechticů a naopak.

Vše je dovoleno, jen aby byl utišen hlad a vše se navrátilo do starých kolejí. Přichází déšť, úroda je zachráněna, rodiny zase žijí pohromadě. Je opět nastolen klid a pohoda. Kněží pozorují slunce, hrnčíři modelují orgiastické slavnosti na své hrnčířské zboží, otroci vytesávají další kamenné penisy. A každodenně před východem slunce stoupá i průvod v čele s vládcem zaquem a jeho manželkou oděni jen do zlatých ozdob nad město. V pozadí soudci usaques a válečníci guechas. Poklekají na kamenné polštáře ještě potřísněné dětskou krví a hledí přes velké údolí na horstva na východním okraji, aby  se poklonili prvním paprskům svého božského otce.

Polštáře zaqueho v Tunje

            Pode mnou se v údolí několika říček dříve rozkládalo sídliště Hunza,  jednotlivé usedlosti rodin, rodů, klanů, kruhová obydlí bohíos s ohraničenými rolemi kukuřice a hlíznatých plodin. Na západním okraji údolí se má podél říčky Vega nalézat největší záhada Muisků: Las Moyas. Po chvíli hledání v lese nalézám kus černé rostlé skály s plochým vrcholem třikrát dva metry. Má v sobě jakoby vyfrézované otvory o průměru dvaceti centimetrů. Jejich počet je dost zvláštní, čtrnáct. Nikdo ani netuší, co tyto otvory mohou znamenat. Zřejmě něco s časem? Ale čtrnáct nic neříká. Anebo skalní nádoby pro obětní lidskou krev? Muiskové zmizeli navždy i se svým tajemstvím.