Unie se nám mění rychleji, než běžný občan stačí zaznamenat. Měnová, rozpočtová, fiskální, bankovní, politická…ale nezoufejte.  Změny dospěly ke svému cíli. Máme tu rozkrádací unii.

Nijak jinak se kombinace bankovní unie a Evropského stabilizačního mechanismu označit nedá. Když rozhrneme houští cizích slov a složitého výraziva, máme tu poměrně jednoduchý model:

  • vznikne skupina lidí, kteří mají právo kdykoliv sáhnout do peněz daňových poplatníků a vzít libovolně velkou částku,
  • tyto peníze mohou přidělit libovolnému subjektu podle svého uvážení,
  • tito lidé nejsou nikomu odpovědní,
  • tito lidé požívají absolutní imunity vůči vyšetřování a trestnímu stíhání.

Více například zde.

Takže bývalý středočeský hejtman měl vlastně pravdu, když se označil za čudlu. Co je proti tomu pár stovek milionů? Navíc s rizikem trestního postihu.

Zůstává snad jediná zajímavá otázka. Jak je možné, že národní parlamenty mohly něco tak děsivého odhlasovat. Ale vysvětlení je překvapivě jednoduché.

Představte si , že jste poslanec Parlamentu České republiky a že před vámi leží návrh na změnu smlouvy o evropských společenstvích (tak se ta lumpárna nazývá). Víte, že pokud budete hlasovat pro, máte významnou šanci, že jednou dostanete teplé místečko v nějakém evropském úřadě s doživotní definitivou. Nebo v poradenské firmě, která pro evropské úřady pracuje.  Pokud budete hlasovat proti, od takové šance se odstřihnete a přijetí dokumentu stejně nezabráníte.  Takže pokud zvednete ruku pro návrh, jednáte celkem racionálně.

O to víc vyniká statečnost poslanců Věcí veřejných, kteří hlasovali proti. 

Vymyšleno to bylo dokonale. Což nás vede k otázce, jak je možné, že ti, kdo s podobnými „projekty“  přicházejí, jsou pokaždé o krok napřed před druhou stranou , a vždycky prosadí svou. A když se ukáže, že lhali (což se stane téměř vždycky), otevře jim to cestu k dalším pravomocím a dalším rozpočtům.

Jsou snad chytřejší než ostatní? Obávám se, že ano. S pozoruhodnou rychlostí se tak naplňuje mechanismus, který jsem podrobněji popsal v eseji o Metternichovi a Merkelové. Inteligentní a schopní lidé pochopili, že nejjistější cestou k úspěchu a bohatství je přerozdělování a regulace, nejlépe na nadnárodní úrovni. Práce pak zbývá těm, kdo nejsou dost chytří a vzdělaní, aby se dostali mezi euroelity. Nebo aspoň mezi neziskovky, národní úřady a poradenské firmy, které jsou na euroelity navázány. V polovině roku 2012 není toto rozdělení striktní, ale dynamika je jednoznačná. Evropským institucím rostou rozpočty, komerční sektory klesají (s výjimkou bank, které jsou dnes již dokonale provázány s nadnárodními úřady). Ti nejlepší jsou stále více motivováni k přechodu do státního sektoru. Byrokratické aparáty a státní podniky jsou obsazeny stále schopnějšími lidmi a jsou schopny stále účinněji vykořisťovat soukromý sektor. Jedni tedy tím více bohatnou, druhým se daří stále hůře. Rozdíl se zvětšuje a kruh se uzavírá.

První logický závěr je, že euronadšenci budou vyhrávat nad místními nacionalisty. Druhý nutný závěr je, že všeobecný bankrot nelze odvrátit.

A jak se chovají lidé v podniku, o kterém je jisté, že brzy půjde do konkurzu? Každý se snaží urvat, co se dá. Někdo vynese soustruh, někdo osobní počítač, někdo židli, někdo si ukradne aspoň věšák nebo ventilátor. Přesně to se děje.  Vítejte ve společenství!

 

Související