Uprostřed čtvrti jménem Svatý Marx (!) se ve čtvrtek sešlo několik desítek rakouských novinářů a dataktivistů, Slovinec, Španělka a dva Češi. Přilákal je sem buzzword „datová žurnalistika“ a dvoudenní konference, kde veteráni oboru zaučují datové jelimany.

Knír, Liliana a krásná nová data

První sekci – Investigative Data Journalism, Best Practices from Newsrooms – dominovaly fantastický francouzský knír britského Alastaira Danta, šéfa interaktivní žurnalistiky v Guardianu, a vedle něj krásná Liliana Bounegru, pořadatelka konference z European Journalism Centre.

Dohromady s několika dalšími hvězdami (sledujte je na Twitteru, tady je list) se pochlubili svými nedávnými projekty. „Udělejte něco s Twitterem, musí to být jednoduché a zajímavé,“ znělo zadání Guardianu ke světovému šampionátu ve fotbale. „Ukázali jsme řev davu. Veškerá aktivita na Twitteru během každé minuty každého zápasu. Devadesát minut v devadesáti sekundách,“ představil aplikaci Dant.

Několik naleštěných hraček předvedl Sascha Venohr, Development Editor německého deníku Zeit Online. Jak vypadá půl roku vašeho života podle dat, které o vás mají mobilní operátoři? Kolik obyvatel Německa bydlí v ochranném pásmu jaderných elektráren? Kolik stojí jeden průměrný gól v Bundeslize? Dodržuje Deutsche Bank slib, že nebude dávat peníze na tříštivé bomby (cluster bombs)? Jak vypadá demografický strom vašeho života?

Kolik lidí v Evropě umí číst grafy?

Poznámky Evy Linsinger, politické redaktorky rakouského (papírového!) týdeníku Profil, odstartovaly kritickou část. „Pokud má datová žurnalistika za něco stát, musí být postavená na zdravé tradiční redakci,“ plus jeden politicky nekorektní postřeh: „Máme spoustu dat o nezaměstnaných a pracujících – ale mnohem míň o bohatých a úspěšných.“

Kouzelné vystoupení předvedli zmínění datoví novináři na lehce dotěrný dotaz z publika: „Jak velký je váš tým a jak velký váš rozpočet?“. Dant, Venohr i editorka BBC Bella Hurrell se z otázky dokázali vykroutit s elegancí státních úředníků, kteří obvykle skrývají data před nimi. Číslo neprozradil nikdo. „Nemáme nic jako stálý rozpočet, nezapadáme do struktury redakce,“ zamlžil Dant. „Je nás dlouhodobě v týmu sedm až osm, z toho tři programátoři. Ti jsou v Londýně příšerně drazí, takže musíme nabírat 23leté talentované kluky na škole a čekat, co z nich vyroste. I tak jsou příšerně drazí.“

Poslední dotaz šel až na dřeň. „Kolik lidí v Evropě umí číst grafy? Nekladete na ně příliš velké nároky?“ Upřímně trapné ticho napovědělo, že tady může být zakopaný pes. „No, možná bychom se měli víc snažit,“ zastyděla se Hurrell. „Žijeme v éře vizualizací, takže přibývá čtenářů, kteří jsou schopní vizualizaci pochopit,“ doplnil Dant. Pokud navíc přijdete s něčím, co připomíná herní grafiku, dostanete se do úplně jiného světa, na který je zvyklé překvapivě velké množství lidí.“

Depresi z propasti mezi námi a anglosaskými novináři nakonec zachránila přednáška o svobodě informací. Díky ní máme na závěr i jeden pozitivní vzkaz. Co se týče zákona o svobodě informací, je na tom Rakousko hodně zoufale. Ještě víc, než my.