Projevem takového napětí je i vznik konzervativně liberální iniciativy ProtiAlt, jež reaguje na aktivity radikálně levicového ProAltu.

Demokracie a její paradox

Demokracie je „vládou lidu“, de facto tedy vládou průměrných, obyčejných lidí, kteří v ní díky principu většinového rozhodování mohou relativně účinně prosazovat své zájmy proti zájmům elit. Právě to má být z demokratického hlediska smyslem existence státu, který má mj. zasahovat proti nadměrně bohatým jednotlivcům a skupinám, jestliže jejich úspěch ohrožuje zájmy většiny ostatních. Takovým ohrožením může být i to, že z individuálního úspěchu neplyne dostatečný zisk pro společnost, která jej umožnila. Kdyby se příliš sobecké jednání tolerovalo, mohli by někteří jednotlivci vyvádět na ostrovy svého blahobytu vzácné zdroje, jež podmiňují dobrý život všech ostatních.

Vláda lidu je však neustále ohrožována tím, že v podmínkách masových společností moderního typu není na celostátní úrovni realizovatelná jinak než skrze zastupitelskou instituci zvanou parlament, zpravidla doplněnou o prvky přímé demokracie (takovým prvkem je i nynější podoba volebního práva). Parlament sám o sobě ovšem není demokratickým institutem, protože nikde není psáno, že v něm musí zasedat zrovna volení zástupci lidu; může být poskládán i na jiném principu.

Demokracie každopádně čelí tomu, že její protielitářský, rovnostářský obsah bude parlamentní formou vlády otupen, protože parlament, byť vybrán „z lidu, lidem a pro lid“, je – koneckonců – typem společenské elity. Moderní demokrat musí být realista, který má tento nesoulad na paměti, a přitom se nesmí stát romantikem usilujícím o pohlcení formy obsahem (resp. účelem), nebo cynikem, považujícím slibovaný obsah za pouhý marketinkový trik, dobře se vyjímající na předvolebních blbórdech.

Liberalismus a jeho paradox

Je-li základem demokracie vláda většiny, pak liberalismus koriguje tuto tendenci dvěma klíčovými nástroji. Prvním je dělba moci, která má zabránit tomu, aby se zákonodárství, soudnictví a samotný výkon moci dostaly do rukou jedné skupiny či dokonce jednotlivce (byť by měl sebepřesvědčivější „mandát lidu“). Druhým je ústavní zakotvení základních práv, která musí být ze strany státu každému zaručena, a to i proti vůli většiny. Liberalismus tak v zájmu úcty k jednotlivci klade meze „celospolečenským zájmům“, mj. z toho důvodu, že existence nekonformních postojů a jednání může nakonec celé společnosti prospět – představuje totiž potenciál inovativních řešení společenských problémů a krizí.

Tato úcta k jednotlivci je však v liberalismu neustále ohrožována jeho vlastní vnitřní tendencí považovat za jednotlivce především ty, kdo vynikají nad ostatní. Právě jim zpravidla nejlépe vyhovuje rétorika „nedotknutelnosti jednotlivce a soukromého vlastnictví“, která oslabuje závazky vůči ostatním. Ačkoliv se hodnotově opírá o rovnocennost každého lidského života, stává se pak – alespoň v kapitalismem formované společnosti – liberální individualismus obhajobou zájmů jedné skupiny (skupin) na úkor jiné (jiných).

Všichni jednotlivci jsou si rovni, ale ti vynikající jsou si rovnější, protože jsou prostě více jednotlivci; ti ne-vynikající zkrátka zapadají do masové šedi, jsou jaksi méně individualizovaní. Z názoru, který společnost chápe jako soubor jednotlivců a jejich vzájemných interakcí, se tak nenápadně může stávat elitářský pohled, který vnímá společnost jako strukturovanou na stavovském či dokonce neuvědoměle třídním základě.

Podivná individua

Nádherně je tento paradox vidět na projevech ProtiAltu, jejichž individualismus má být zároveň znakem příslušnosti k jistému typu společenské elity – my, svobodní a tolerantní ochránci západních hodnot, versus netolerantní a hloupá lůza nebo i „něco daleko horšího“. Občas má zdůrazňování stavovských kvalit až komickou podobu, připomínající – snad záměrně – styl Jaroslava Haška: „Tak nějak jsem tušil, že dnešek proběhne v hodně odlehčeném duchu, proto jsem si [s] sebou vzal svou nejoblíbenější dýmku a krabičku správně uleželé latakie. A musím říct, že tváří v tvář hlouposti a demagogii, kdy nikomu z nás pěti nedalo moc práce se cítit morálním vítězem všech diskusí[,] ta dýmka chutnala dvojnásob,“ libuje si Dušan Makovský. Pozoruhodné je, jak v samém úvodu citované reportáže hovoří o třech stovkách „podivných individuí“. Ačkoliv „individuum“ znamená jednotlivec, jde tu paradoxně o kolektivní charakteristiku („podivnost“), jež je v náznaku spjata s vyčleněním ze slušné společnosti.

Postoje, které ProtiAlt zastává, jsou však součástí obrany daleko podstatnějšího typu vítězství, než je haškovské morální vítězství. A hněv občanů na vysmívaném a odsuzovaném „protikalouskovském“ shromáždění je projevem frustrace z daleko podstatnější porážky, než jakou je údajná morální porážka. Současný systém totiž bezesporu má své ekonomické vítěze a poražené – a to je, oč tu běží.

Heslem ProtiAltu se stala věta svoboda nemá alternativu. „Svoboda“ je však v daném kontextu především ochranou pozic nynějších vítězů před těmi, kdo by jejich vítězství chtěli zpochybňovat a zavádět jiná pravidla hry. Tvrzení, že neexistuje – či nesmí existovat – alternativa, pak v prvé řadě znamená přijetí dějin psaných vítězi. Jsme pak ale vůči těm dějinám, resp. současnému stavu společnosti svobodní?

Život, svoboda a hledání štěstí

Častou obhajobou „nedotknutelnosti jednotlivce a soukromého vlastnictví“ je princip zásluhovosti. Proč by ti, kteří byli v tržní hře úspěšní, měli být za svůj úspěch „trestáni“ – tj. proč by jim stát měl ve prospěch jiných, neúspěšných, brát peníze, které si vydělali? Vždyť si je zaslouží!

Pomozme si příkladem z oblasti sportu. Jestliže ve sprintu na pět set metrů doběhne jeden závodník první a někdo je nutně poslední, nebudeme přeci v zájmu „spravedlnosti“ (všichni pilně trénovali a vůbec jsou to zajímaví lidé s vlastními sny) přidělovat vítězi časovou penalizaci, aby se jeho výsledek přiblížil těm za ním. Je sice možné, že ten vítěz dostal do vínku nezasloužený talent, ale podíl talentu se nedá jednoznačně určit, a navíc, náhodná hra genů je morálně irelevantní (nechme stranou, že v době, kdy do těch genů umíme zasahovat, už to není tak úplně pravda).

Potíž je, že ekonomické rozdíly v dnešní společnosti se rozhodně nedají popsat podobným způsobem. Reálná společnost funguje daleko spíš tak, jako kdyby v následujícím závodě nestáli už všichni na stejné startovní čáře, ale v odstupech podle toho, jak zaběhli první závod. A především, médium, v němž se dnes vyjadřují ekonomické ne/úspěchy jednotlivců, totiž peníze, funguje spíš exponenciálním způsobem – zatímco v samotném běhu nikdy nebude odstup mezi prvním a posledním astronomický a časová ztráta je smazatelná příštím skvělým výkonem, ve finanční odměně už lze vytvořit rozdíl naprosto nesouměřitelný, což vítězi umožní třeba daleko lepší přípravu do dalšího závodu nebo dokonce vyhnutí se dopingové kontrole.

Zatímco naměřený čas víceméně automaticky a nemanipulovatelně vyjadřuje rozdíly mezi závodníky, peníze nejsou neutrálním médiem, jež by objektivně vyjadřovalo reálné zásluhy na tvorbě společenského bohatství; samy jsou společenskou institucí, jejíž obsluha je vpletena do mocenských vztahů a tedy i do snah ovlivnit pravidla jejich fungování.

Co chci říct – v reálné kapitalistické společnosti se zisky dané zásluhami systematicky proměňují v zisky dané zvýhodněním v socioekonomické struktuře. Rétorika zásluh (např. odmítání vysokého zdanění jako „trestání úspěšných“) je pak často – a obávám se, že stále častěji – právě obhajobou strukturálních zvýhodnění. Ten, jehož blahobyt je dán společenským zvýhodněním spíš než vlastní pílí a trochou toho štěstíčka, je ale de facto v pozici aristokrata, tedy v pozici, kterou liberalismus ve jménu rovnosti vždy odmítal.

Myslím si, že má-li dnes zůstat liberalismus věren svému duchu a také soužití s demokracií, musí individuální svobodu pochopit s ohledem na to, že to není vždy jen státní moc, kdo nespravedlivě zvýhodňuje – privileguje – jedny oproti druhým. Z úcty k jednotlivci je třeba prosazovat nejen politická a občanská práva/svobody, ale i práva/svobody sociální, ekonomické a kulturní.

Už jeden z otců americké demokracie Thomas Jefferson přeformuloval rigidní přirozenoprávní mantru klasického liberalismu „život, svoboda, vlastnictví“ do podoby „život, svoboda a hledání štěstí“. Co ta poslední slova znamenají, to nikdo přesně neví. I proto je dnes můžeme pochopit tak, že svoboda potřebuje hledání alternativ.

Související