Stát se může všechno, blesklo mi hlavou, když jsem se díval, jak mi zkřížilo vozidlo cestu na světelných semaforech. Černá limuzína najela do mého pruhu svým předkem tak, že kdybych přidal plyn, zabořím se jí do kapoty. Spolujezdec stáhl okénko a dožadoval se také mého. Cizinec. Ptá se na cestu. Jenže to je problém. Já také nevím. Dali mi milost, šlápli na plyn a pomysleli si své...

Stalo se to v Praze. Před několika minutami jsem opustil nemocnici v Motole, kam jsem jel s kalichem vína a chlebem za nemocnou. A možná jsem se příliš zamyslel, přejel odbočku. Na širokých a moderních komunikacích vlastně nevím, kde jsou ještě Lužiny, kde Stodůlky a kde Ohrada. Cizinec ze sebe před chvilkou vystřelil krátce: “Stodůlky!” Já chtěl na Pražský okruh. Vím, že se každý pražský Pepík usmívá, že je to jasné každému školákovi, ale já jsem chvilku ztracen. Vím, kde má jaká automobilka salón, kde je jaká nákupní galerie, obchoďák či hypermarket. Ale Stodůlky či Pražský okruh? Pomalu mi stoupá tlak!

Psal bych to téměř každé léto, kdekoliv vystrčím nos po krásných Čechách, bývám rychle vyděšen. Jistě je to také tím, že jsem se ve svém pracovním zařazení za minulého režimu mimo jiné živil dopravním značením jako lakýrník technických služeb. Když mi přinesli plány na značení nového mostu, který měl především německé turisty navést na Drážďany, popadl jsem svoje kolo a projel ještě neotevřený most z jedné i druhé strany. Zkusil jsem myslet jako turista, který vlastní skvělé marky. A zopakoval jsem si všechny německé nadávky, které znám.

Co jsem mohl na tabulích předělat, to jsem předělal. Všem jsem byl za blázna. A tak dodnes nechápu, jak je možné, že městští manažeři odcházejí domů s pocitem, že si zasloužili plat. Na webové stránce Prahy 13 je nedatovaný článek o úpravách dopravního značení. Týká se však jen moderního dopravního alibismu: Přednost má vždy ten zprava, pokud to není upraveno jinak. Cílem má být, aby si všichni řidiči dávali pozor, co kdyby to zrovna na aktuální křižovatce přehlédli. Trochu šalamounský výsledek! A co ti ostatní?  Sobectví tak pokračuje. Prostý našinec či nedejbože cizinec vůbec neví, kde je. Na Pražský okruh se dostane po čichu. Musí mu dojít podle čísel komunikací, že Pražský okruh a všechny jeho cíle od Brna až po Hradec Králové jsou popsány souhrnně: ostatní tranzit.

Mohl bych mít v autě navigaci! Jistě, ale proč bych ji musel mít? Mnoho seniorů ji mít také nebude a vyznat se musí. Dobré směrové značení se rovná slušnému vychování. To je Dobrý den! a Nashledanou! A to se naučit může každý, na tom nezchudne.

Ač to moje psaní mnohým připadne jako letní psaní či úlet z horka, já tvrdím, že jen zvýrazňuji běžné poměry v našem státě. Nezájem o cizího a jednoznačná a nutkavá péče péče o sebe samého, to jsou dva jasné rysy naší existence. Letní měsíce se nesmírně hodí pro různé okurkové záležitosti, jako je třeba začátek kampaně ve volbě prezidenta. Spasitelů, kteří nás svrchu přicházejí spasit, je komicky příliš. A téměř si z nich nelze vybrat. A to panoptikum dokazuje, kam prezidentský úřad dostal za posledních deset let jeho dosavadní držitel. A prezidenta bych zrušil. Ten poslední nic zvláštního neudělal, nic také nezachránil a dost toho zkazil. Prezidenti, kterých si vážíme, už jsou mrtví. A další tatíčky dobrodince nepotřebujeme. Místo prezidenta může jezdit po světě ministerský předseda, nebo nějaká milá ministryně s rozhledem a dobrou pověstí.

A ještě jeden důvod. Na hoře svým učedníkům řekl můj pán krátce: “Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.” (Bible, Matoušovo evangelium 5:7) a milosrdenství se chápe jako důsledná věrnost slibům a smlouvě, nikoli náhlé hnutí mysli od dobrodince směrem k nebohému. Zvolenci nejsou nic více, než smlouvou zavázaní vykonavatelé dobra. Mně by prostě stačilo těch pár cedulí.