Kdysi jsem objevil text Gordona Tullocka narozeného v roce 1922, ve kterém popisuje své osobní zkušenosti s pojmem zahaleným tajemstvím, ale přitom tak běžným jako je setkání s posledním municipálním úředníkem. Tím fenoménem dnešních dnů je korupci.

Gordon Tullock je spolu s nositelem Nobelovy ceny Jamesem Buchananem autorem „best selleru“ jménem Calculus of Consent. Toto dílo je někdy považováno za průlom v ekonomické teorii, neboť zbořilo hranice běžné „tržní“ ekonomické analýzy a s pomocí standardní ekonomické metodologie otevřelo brány do výsostných vod politologie a práva. V tehdejších vědeckých kruzích to však nebyla nijak převratná změna, neboť podstatu fungování veřejných institucí odhalili ekonomové rakouské školy již před Tullockem a Buchananem, dokonce i před Stalinem a Hitlerem.

Čínská zkušenost

Když Tullock dokončil studium na Chicagské univerzitě a začal se věnovat běžné právnické praxi, bylo jedním z jeho pravidelných úkolů také podplácení níže postavených úředníků. Poprvé tak narazil na tvrdou realitu korupce. O pár měsíců později strávil dva roky jako americký vicekonzul v Číně. Lze si asi představit, jak moc byla tato země korupcí prorostlá. Tullock na základě této zkušenosti dokonce považuje úplatkářství za součást čínské kultury, za pozůstatek císařské diktatury. Z tehdejšího pohledu (19. století) se podle něj jednalo o funkční systém. Drobní úředníci nebo výběrčí daní byli placeni z úplatků a šetřili tím náklady na císařský úřední aparát. Je však důležité si uvědomit, že tito služebníci „státu“ disponovali mocenskými prostředky a tak jakýkoliv úplatek byl pro ně jednoduše vymahatelný s pomocí tvrdého násilí – ne že by dnešní policie byla vybavena hůře než čínská císařská garda.

Ani v Americe nejsou dokonalí

G. T. se nebojí ani poukázat na daňový systém v USA.  Jednoho dne mu přišla upomínka od amerického daňového úřadu (Internal Revenue Service). Vyhledal svého daňového poradce, s jehož pomocí dávku před tím vypočítal, a ten po opakované návštěvě IRS srazil nedoplatek na polovinu. Tímto činem jednoduše dokázal, že samotní daňoví úředníci na finančním úřadu nebyli schopni daň vypočítat napoprvé. Prostor pro vyjednávání byl rozhodně k nalezení.

Narazil i u vlastních lidí

Na nejtvrdší životní zkušenost ale narazil přímo při budování vlastní akademické kariéry, když upozorňoval na konzervativní a silně byrokratický způsob financování odborně nezpůsobilých pracovníků na půdě své univerzity. Kolegové o něm mluvili jako o člověku, který je „politicky nevyhovující.“

V této souvislosti zmiňuje jednoho svého kolegu, který v padesátých letech obdržel rozsáhlý grant na zkoumání hospodářské pokročilosti tehdejšího Sovětského svazu. Po dlouhém bádání dotyčný přišel k závěru, že na komunistickém hospodářství není nic, co by stálo za obdiv. Ironií osudu byl výsledek v daném čase a na daném místě považován za nepopulární a zmiňovaný kolega musel na jistou dobu opustit svou kancelář.

Nejen tato zkušenost přivedla Tullocka k tomuto závěru: „Toto odráží jistou pravdu o dnešních ekonomech, kteří raději stráví většinu akademického života studiem abstraktní matematiky, jež má minimální nebo vůbec žádné využití v praktickém životě. Pravděpodobně nejsou sběhlí v automatickém praktickém uvažování o jakýchkoliv politických záležitostech v ekonomických souvislostech. V žádném případě však nejeví známky pochopení situace, jež je tak těžce postihla.“

Půda pro neomezenou moc je připravená

Po těchto slovech se nikdo nemůže divit předmětu Tullockova zkoumání. Teorie rent–seekingu (dobývání monopolních privilegií) popisující záměrné politikovo i byrokratovo jednání v podmínkách prakticky neomezené moci stanovovat pravidla hry. Rent-seeking je jednou z nejvíce inspirujících ekonomických přístupů posledních let. To je také důvod, proč mnozí už dávno čekali Nobelovu cenu v Tullockových rukou, škoda, asi byl „politicky nevyhovující.“

Co z toho plyne pro nás?

G.T. se nám snaží pouze naznačit, jakým způsobem máme přistupovat ke každodenní politice vládního aparátu. Nemůžeme čekat, že politici nebo byrokraté budou někdy otevřeně mluvit o věcech, které považují za naprosto běžný kolorit vlastního zaměstnání a které je mohou připravit o zaměstnání.

Jakékoliv chování lze napadnou jako korupci

Kamkoli se dnes podíváme, prakticky najdeme neustále se opakující chování, jež se dá považovat za korupční, a přitom nikoho nevyvádí z míry. Příhody, které Tullock zažil před třiceti lety, lze u nás pozorovat i dnes. Přitom máme stále častěji možnost sledovat studie dokazující, jak tvrdě náš letargický postoj dopadá na prosperitu národa. Poslední světové studie dokazují neblahý dopad netransparentnosti vládního aparátu na investice a na hospodářský pokrok. Kupříkladu harvardský ekonom Shang–Jin Wei  srovnává posun o 6 bodů na stupnici indexu korupce (CI) směrem nahoru, počítaným mezinárodní organizací Transparency International, s poklesem daňové zátěže o 20 %.

Lze definovat korupci?

Ekonomové se zatím neshodli, co všechno jde pod pojem „korupce“ zahrnout, je však zřejmé, že korupce nijak ekonomice neprospívá, ale hlavně neprospívá „zákazníkům“ všech veřejných institucí a všech veřejných služeb.

Korupce a všechny její projevy existence vyplývají přímo z podstaty veřejných institucí. Největším problémem není umělé nastavení iniciativ, které by nabádaly úředníky nebo politiky k slušnému a férovému chování. Vždycky se objeví příbuzní, movití nebo pouze sympatičtí, kteří si zaslouží místo někde na úřadu, místo na kandidátce nebo pozici tiskového mluvčího. Takovému chování se nelze divit, je naprosto přirozené. Celník bude asi považovat drobné spropitné za rychlé odbavení náklaďáku jako samozřejmost, vždyť na tom tvrdě pracuje. Problém není v lidech, nelze čekat, že nahrazením zkorumpovaného jiným, mladším, plným ideálů, korupci vymýtíme, naopak mladý a plný ideálu  své ideály pouze rychleji ztratí.

Víme, jak vznikne korupční člověk

Problém plyne přímo z podstaty samotného úřadu. Byrokrat má moc rozhodovat o osudech lidí, aniž by nesl přímé náklady spojené s poskytováním veřejných služeb. Byrokrat je monopolista v konečném důsledku rozhodující o rozdělování veřejných prostředků, aniž by je získal vlastní prací, samozřejmě ve vlastním zájmu, ať je ten zájem jakýkoliv.

Na rozdíl od běžného „tržního“ monopolu nenese náklady svých rozhodnutí, neboť tyto náklady jsou prakticky neomezené, což vyplývá ze samotné podstaty násilného vybírání daní nebo jiných poplatků do vládní pokladny. Je jedno, jestli se nacházíme v 19. nebo 21. století. Byrokrat, aby maximalizoval svůj prospěch, se snaží naopak své náklady co nejvíce maximalizovat. Nejlepším způsobem, jak zvýšit „důležitost“ svého úřadu, je najít další „důležité“ administrativní komplikace, ze kterých mohou plynout nejen úplatky, ale také možnost jistoty zaměstnání. Maximalizace rozpočtu je alfou a omegou byrokracie.

Jednat korupčně je dnes již normální

Mnoho obyvatel České republiky si možná dobře uvědomuje základní potřeby byrokrata. Pravděpodobně proto, že před rokem 1989 byli prakticky všichni ve stejné pozici. To, co mnozí v té době považovali za naprosto normální způsob výdělku by nazval Gordon Tullock jednoduše korupcí.

Strašné je, že to dnes spousta lidí považuje za jediný způsob slušnější obživy. Mít vlivného známého je pomalu důležitější, než něco umět. Gordon Tullock nám jenom naznačuje, že sloužit svým spoluobčanům v jejich prospěch totiž neznamená donucení k tomu, co vlastně nechtějí, ale znamená to nabízet jim cokoliv, co si sami nejvíce přejí.

Sloužit společnosti neznamená vnucovat svým spoluobčanům nařízení, zákazy nebo je připravovat ve veřejném zájmu nebo v zájmu ideologie o plody vlastní práce, ale nabídnout jim službu, kterou si budou přát koupit. Byrokratický aparát s politiky v čele nelze považovat za korupcí neposkvrněný, ne proto, že by lidé v těchto budovách byli „zlí“, ale proto, že jejich práce z podstaty věci korumpuje.