Touha lidí po uspořádání alespoň základních poměrů dostává různé rysy. Nejsem kapitalista ani socialista, ale respektuji, že v tom někteří mají jasno. Já mám jasno jen tehdy, když se to nebo ono uspořádání zblázní do spasitelských rozměrů, které jsou k nepřežití. A záchvaty této chorobně osvícenské a spásyplné důležitosti popadají co chvíli i naše politiky. V tu chvíli se zadřu.

Nezklamalo mne v minulém týdnu ani to, co ujednali ve sněmovně poslanci s majetkovým vyrovnáním státu a církví či náboženských společností. Dokonce mi to připomínalo jednání jiného parlamentu před čtyřmi lety. Poslanci najednou zvážněli a vláčně, dlouze a nezvykle upřímně se vyznávali z demokratické víry a pravicových zásad. Přesně jako poslanci Tlustý, Schwippel a Raninec zaparkovali v červnu 2008 návrh zákona, aby mohla zůstat živá oprávněná očekávání a věděli, že s ním končí. Tak je zaparkován zákon na čas po volbách. Tady se komentátoři dopouštějí eufemismů a tvrdí, že zákon je v pekle či šel k čertu. Já bych dal politické reprezentaci ještě trochu času a byl bych milosrdnější. Pokud budeme důsledně uplatňovat politiku shody, pak by měli politici dostat ještě příležitost. Pomohou jim jistě poslední dva nálezy Ústavního soudu České republiky a také fakt, že sečteno podtrženo, nároky na státní rozpočet tak jako tak vzrostou. Končí také moratorium na platy a místa, které si dohodli zástupci státu, tehdy ještě ministr Besser, se zástupci církví. Vyrovnání prostě mělo především řešit budoucnost, nikoli minulost, která v různých výkladech vzbuzuje pouze vášně.

Samozřejmě, že nevěřím poslancům Tluchořovi, Úlehlovi, Šťastnému či Šnajdrovi a dalším LiDem. Motivů mají jistě kopu a těžko je přebírat. I kdybych mnohým jejich názorům rozuměl, nerozumím té naléhavosti vypovědět loajalitu vládě právě teď. Ale to řešit nechci. Chci říci, že jsem předpokládal, že nepůjde o spravedlnost, nepůjde o výpočty církevního majetku, nepůjde o zablokované obce a města, nepůjde o nic, co se ve všech dramatických diskusích propíralo. Církevní hodnostáři naskočili téměř na všechny špeky. Církevní rebelové jim okopali všechny kotníky a kolena, což působilo komicky. Ale bylo to všechno naprosto zbytečné, protože o osudu předlohy rozhodla všední politika a zájmy soupeřících stran.

Dobré je také přebrat úroveň veřejné diskuse nad zákonem o majetkovém vyrovnání. Podle mne nabírala místy podobu historické hysterie. Ztrácela věcnost a propadala se do mýtické teologie ne nepodobné názorům revolučních hord divých táboritů. Přitom mohla být věcná, kdybychom se trochu snažili. A lidsky přízemní. Je záhodno si připustit, že nad majetkem se slétají vždycky supi a nad církevním už dávno. Leckterým majetkem se hýbalo i během těchto čtyř let přesto, že byl zablokován. Majetek je jistě přítěží, ale žel na tomto světě - který mne stále ještě nezklamal - patří k samozřejmosti. Pokud je mi známo, některé církve se usilovně připravují na samofinancování více než deset let. Ať dopadnou jednání se státem jakkoli, část církví tento cíl sleduje programově.

Doslechl jsem se, že nemělo smysl dělat žádnou kampaň ze strany předkladatelů a potenciálních příjemců vyrovnání. Jistě, pro přijetí by nijak nepomohla, protože to je a byla rutina poslaneckých tahanic a nakonec vítězí počty hlasů. Také nemělo smysl dělat přesvědčovací kampaň, ale komunikační ano. A nestála by desítky miliónů, jak se domnívají někteří církevní představitelé. Kampaň měla vysvětlit, jak se peníze dostanou zase státu, tedy lidem nazpět. Měla občany učit, jak to církevní hospodaření kontrolovat, měla lidi brát jako partnery. To by bývalo šlo. A zažili bychom leckterá překvapení napříč politickým vyznáním. Snad i spolupráci. A možná by komunikační kampaň vytvořila jinou startovací čáru, pokud se v případě zamítnutí zákona bude jednat znovu od nuly. Přitom stále platí, že církev dobře přežije, když stát nedá nic. Dojde třeba na soudy, ale ne vše půjde vysoudit. Život je ale víc, než majetek