Protože se považuji za levičáka, je pro mě odmítání restitucí tak trochu povinné. Protože se ale považuji také za liberála, vadí mi na předkládaném návrhu přinejmenším stejně i to, jakým způsobem ne/řeší odluku církve od státu.

Co bude vráceno aneb zpět k Jaroslavu Haškovi

Nejprve k restitucím. Chybou obou stran je podle mého názoru argumentování morálním nárokem. Právě k tomu sice filozofické zdůvodnění restitucí jako takových svádí, jde ale o bezvýchodnou debatu. Církve mohou tvrdit, že byly totalitním komunistickým režimem utlačovány, jejich členové pronásledováni a jejich majetky uloupeny – a „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, s tím přece musí každý souhlasit...

Protiotázka ohledně toho, jak církev (ta římskokatolická – nezastírejme, že jde primárně o ni) svou ekonomickou sílu nabyla, je však přinejmenším stejně oprávněná. Církev byla již od konce starověku součástí státní moci v širším slova smyslu a nebýt „ohně a meče“, téměř jistě by křesťanství nikdy nezískalo monopol, který po dlouhou dobu v Evropě mělo. Moderní stát se prostě musel s tímto dědictvím rozejít.

Komunistické znárodnění církevních majetků bylo jen posledním krokem v legitimním procesu sekularizace, jehož součástí byly i pozemkové reformy první československé republiky. A to, mimochodem, s pomocí typově totožné argumentace – „co bylo (po Bílé hoře) národu ukradeno, musí být vráceno“.

A pokud jde o samotným komunistickým režimem zaviněné křivdy. Církev nebo přinejmenším její část s režimem nakonec kolaborovala, přistoupila na státní financování i princip státního souhlasu, čímž de facto uznala legitimitu samotného znárodnění. Sice existovala i tzv. podzemní církev, oficiální církev však vůči ní nejednou vystupovala na podobném autoritativním principu jako komunistický režim. To dala koneckonců jasně najevo po roce 1989, když potlačila nejprogresivnější „undergroundové“ tendence (jako kněžské svěcení žen) – prostě odmítla udělit svoji obdobu „státního souhlasu“. Nad revolučním duchem novosti zvítězila rigidní litera zákona a jeho strážců.

Argumenty založené na zdánlivě nezpochybnitelných mravních pravdách, jejichž patos má zacpat kritikům ústa a udělat z nich vyvrhely, tedy není moudré používat, protože debata se dostane do nekonečného sporu o viníky a oběti dějin.

Daleko podstatnější je fakt, že církevní majetek má být vracen ve výrazně odlišném právním režimu, než v jakém existoval před zesvětštěním. V původní podobě církev neměla k majetku plné dispoziční právo; stát si hlídal, aby byl tento majetek používán právě k tomu veřejně prospěšnému cíli, pro nějž byl nashromážděn. Dnes má mít vracený církevní majetek stejný status jako jakékoliv jiné soukromý vlastnictví, což je podle mého názoru v rozporu s rolí církví ve společnosti. Občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti či nadace nemohou se svým majetkem ani se svými případnými zisky nakládat volně, tak jako to může dělat soukromý podnikatel, jemuž zákon naopak právo na osobní zisk zaručuje. Myslím si, že i v případě církví by měly existovat právní záruky, že svůj majetek a jeho výnosy budou využívat jen za veřejně prospěšným účelem, pro který jsou zřízeny (tj. na prvním místě bezplatná duchovní služba všem občanům, kteří o to projeví zájem). Vždyť je to právě veřejná prospěšnost a neziskovost, co má utvářet morální kredit náboženských organizací, jejich sociální a kulturní kapitál, který lze např. formou sbírek převádět i na kapitál finanční.

Dalším známým problémem je, že zákon zavádí právní nerovnost mezi restituenty. Pokud se hovoří o tom, že nejde o restituce, ale o dar, je to na místě hlavně v této souvislosti. Ve srovnání s předchozími restituenty bude proces, jímž mají být posuzovány konkrétní nároky na ten či onen majetek, jen formální – žádost o vydání jednotlivých nemovitostí či pozemků nebude posuzovat soud; dotyčné státní insitituce mají podle zákona povinnost majetek vydat. Luxusu se církvím dostane v případě finančních náhrad. Ty jsou stanoveny jako kompenzace za majetek, oprávněnost jehož nárokování se prostě se předpokládá. A ke všemu má být po dobu třicetiletého vyplácení finanční náhrada (už tak možná dost nadhodnocená) navyšována o míru inflace, což znamená, že čím méně budou reálně daňoví poplatníci vydělávat, tím více budou platit církvím.

Tato zdánlivě absurdní zásada má v politice tzv. Nové pravice, kombinující neoliberalismus s neokonzervatismem, hlubokou logiku. Likvidace sociálního státu a regulace společenských vztahů na bázi státem vnucované ideologie volného trhu vedou k razantnímu oslabení sociální soudržnosti. Kompenzací má být proto neokonské prosazování účelově zpolitizovaných (a proto ne autenticky konzervativních) „tradičních hodnot“, čehož symbolem je u nás hradčanské souručenství arcibiskupského paláce a prezidentské vily.

Náboženství se tak zase o kus vzdálí své intimní duchovní funkci, aby se o to víc vrátilo k  „opiu lidu“ známému z učebnic marxismu-leninismu. Je tragédií části bývalého křesťanského disentu, že svou politikou přivádí na svět figury, jež známe právě z oněch příruček. Nebo třeba z díla Jaroslava Haška, velkého diagnostika české společnosti; jak často si v poslední době říkám, že snad žiju v některém z jeho vyprávění – on český národ nejen popsal, on ho přímo napsal...

Katolictví, nebo katolikálství?

Nejzávažnější chyba předkládaného zákona však není v samotných restitucích, ale v tom, jakou roli hrají restituce v odluce církví od státu.

Smysl odluky by měl být v zabezpečení neutrality státu vůči jakémukoliv světonázoru, včetně náboženského přesvědčení; stát by všem vírám měl umožňovat svobodný rozvoj a žádnou by svým jednáním neměl upřednostňovat tak, že jí z toho vznikne privilegované postavení, samozřejmě včetně privilegia ekonomického. Jenže právě toto navrhovaný zákon dělá.

Názory k tématu

Farář Daniel Kvasnička: Mne svět, ve kterém žiju, ještě nezklamal

Ekonom Luděk Niedermayer: Necháme si, co jsme nakradli...

Farář Miloš Rejchrt: Proboha, peníze ne!

Komentátor HN Jiří Leschtina: Majetek církve bere čert

Bloger Petr Hampl: Problém nejsou církevní restituce. Problém je Nečasovo mlčení

Farář Daniel Kvasnička: Církevní majetek? Škoda slov!

Stát dosud pomáhá financovat chod všech náboženských organizací, které splní příslušné formální podmínky. Tento stav je konfesijně neutrální, jakkoli lze diskutovat, zda nediskriminuje menší církve (tedy ty, které nejsou schopny sehnat deset tisíc podpisů věřících). Podle předkládaného návrhu stát toto financování postupně stáhne. Poskytnutý movitý i nemotivý majetek má pak sloužit jako zdroj, díky kterému se církve budou moci financovat samy. Jenže které církve? Právě jen ty, kterých se zákon výslovně týká, tj. ty, jež dosud měly nárok na státní příspěvky a zároveň byly ochotné zúčastnit se nynějšího divadla. Ty náboženské organizace, které ke splnění podmínek pro státní podporu teprve spějí, od státu už nedostanou ani dnešní příspěvky, ani majetek tyto příspěvky nahrazující. Po dobu třiceti let bude existovat stav, kdy některé náboženské organizace se musí financovat samy, zatímco jiné (byť by i měly méně věřících) dostávají od státu nemalé finanční prostředky, a ještě se těší výnosům z majetku, který jim stát přiřkl rozhodnutím politiků, nikoli soudu (což by bylo legitimní).

Někteří stoupenci restitucí dokonce otevřeně argumentují tím, že pokud odluku navrženým způsobem neprovedeme, budeme muset během několika málo let z veřejných fondů platit muslimské duchovní. Tímto argumentem ale explicitně souhlasí s tím, že zákon privileguje některé víry nad jiné a je proto v rozporu s naším ústavním pořádkem.

O to více se vkrádá do mysli podezření, že celá kampaň je pouze součástí snahy katolické církve získat zastřešující autoritu nad jinými křesťanskými církvemi, jejichž reprezentace uplatila „nezištným“ přerozdělením slíbeného majetku. Každopádně je ale předkládané řešení špatné z toho důvodu, že umožňuje konzervovat současný neudržitelný stav zejména katolické církve, na hony vzdálený demokratizačním a modernizačním trendům. Kdyby byla ŘKC ve svých duchovních funkcích financována přímo věřícími pomocí daňových asignací (s tím, že stát by z veřejných prostředků nadále spolufinancoval údržbu památek nebo sociální služby), musela by si ke svým „ovečkám“ katolická hierarchie více hledat cestu. Zajištěna státně poskynutým majetkem k tomu bude mít o důvod méně. Snahou protlačit kontroverzní zákon silově navíc jen prohloubí nedůvěryhodnost české politické reprezentace, nemluvě o vlastním poškozeném obraze.

Odluka se nakonec zdá být jen zástěrkou pro bratrskou pomoc neokonzervativní vlády katolickému – nebo spíš „katolikálskému“ (jak to nazval Martin C. Putna) – úsilí udržet si privilegované postavení ve společnosti, dané problematickou historií. „Restituce“ tak zavánějí restaurací ještě staršího režimu, než byl ten minulý. Skutečná moc křesťanství ovšem vždy spočívala ve schopnosti ducha prolomit se z dějin k revoluci.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru